Články

Otec Špidlík - starec

Lenka Češková

V jakém smyslu můžeme hovořit o tom, že byl otec Špidlík považován za starce? Kvůli své teologii a životní zkušenosti. Jedno i druhé ústí do duchovního zření a plodnosti jako dvou základních atributů, které starci můžeme připsat obecně a otci Špidlíkovi specificky. Ty mu umožnily mimořádnou dovednost duchovního doprovázení. V nich projevil nejvyšší měrou věrohodnost své duchovní autority, kterou vkládal do vztahů. Ti, kdo k němu přicházeli s prosbou o duchovní radu a pomoc, mohli ve styku s otcem Špidlíkem vnímat takto zrozený nový vztah jako vztah umožňující důvěru. Setkání se odráželo v přesvědčení vedených duší, že nejdůležitější je při prvním i při dalších shledáních právě to, co se děje v probíhajícím rozhovoru a vzájemných reakcích. Milost proudící z daru starčestva byla u něj spojená se schopností komunikace. Projevila se na prvním místě vyostřeným vnímáním předložené otázky z jeho strany, získáním širšího pohledu a perspektivy toho, co se vlastně děje v duši, a konkrétním vyústěním (např. v podobě návrhu), jak dále pokračovat formou „duchovního testování“ (chuť zkusit to). Milost byla to prvořadé v situaci doprovázení, zvážený přiměřený způsob interakce a intervence vždy v pořadí důležitosti bez prodlení následoval. Závažné pro otce Špidlíka bylo právě to, jak se osoba cítí být svobodnou a jaká atmosféra během rozhovoru vzniká. Především byl stěžejní okamžik zřejmosti, osobního ujištění, že jakékoli sdělení otec Špidlík „unese“.

Vrátíme-li se ke kázání Benedikta XVI. při posledním rozloučení se zemřelým otcem Špidlíkem v bazilice sv. Petra a Pavla v Římě dne 20. 4. 2010, můžeme jím otevřít téma „Špidlík – starec“ z onoho teologického vhledu, který tento mimořádně vznešený titul ospravedlňuje. Benedikt XVI. říká:

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl.“ Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „Chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou.“ Právě tady, v této vůli, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha Svatého pro člověka tvoří jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.

Téma „vidět“, ať už jako dovednost přirozené kontemplace nebo vidění, ke kterému uschopňuje táborské světlo, je formou účasti na Boží moudrosti („vidění Boha ve světě“). Ta činí z člověka starce. Klasická struktura vztahu starec – učedník je navozena vztahem absolutní důvěry (poslušnosti) vůči odpovědi starce na otázku učedníka, „co mám dělat“. To je původní obsah toho, o čem hovoříme, když nazýváme někoho starcem ve vlastním slova smyslu. Jestliže se tu a tam začal tento titul starec Špidlíkovi nejdříve v soukromí, později i veřejně připisovat, nebyla tato okolnost vnímaná v rovině pouhé uctivosti, zdvořilého chování v jeho blízkosti či laciného církevního klišé, jehož církevní instituce často nejsou ušetřeny. Není to ani uhlazená formulka vůči stárnoucímu muži, který se stává stařešinou. Prvým a postupně krystalizujícím důvodem se stala stoupající důvěra ve schopnost otce Špidlíka vidět a číst, následně dávat odpovědi na otázky. Struktura jeho povolání starce byla propojena s destinací, kterou přijal jako nasměrování, kde má hledat Boha: ve formaci v římském Nepomucenu, ve službě zpovědníka, duchovního rádce a mnohotvárné podoby intelektuální duchovní plodnosti. Věřil, že najde Boha tam, kam je posílán. V posledních letech jeho života byl právě tento rys jeho osobnosti, jak se všichni téměř jednomyslně shodovali, zcela markantní, přijímaný i těmi, kteří jinak z různých důvodů mohli mít snad i oprávněné nevyjasněné otázky či být z přirozených důvodů k jeho osobě zdrženliví. Ale podíváme-li se důkladněji do celého jeho života, shledáme, že právě tento jeho rys v pastoračním působení, v bohaté a nepřetržité zpovědní praxi, v dávání duchovních cvičení a v praxi duchovního doprovázení nikdy nechyběl. (...)

Ukázka z knihy: Pavel Ambros, Kardinál Tomáš Špidlík SJ – starec a teolog nerozdělené církve. Kompletní bibliografie 1938–2011, Refugium, Olomouc 2013.

Osobnost kardinála Špidlíka si dnes, v úterý 16. dubna, připomněli také účastníci Národní poutě kněží na Velehradě, místě posledního odpočinku Tomáše Špidlíka. Špidlíkův odkaz jim ve své přednášce o misiích v dnešním světě připomněl Marko I. Rupnik SJ, ředitel římského Centra Aletti. Na Tomáše Špidlíka vzpomenou rovněž účastníci Poutě ke 3. výročí úmrtí Tomáše Špidlíka, která se bude konat opět na Velehradě, a to tuto sobotu 20. dubna 2013 od 11.00 hod.

Zdroj: TS ČBK; Foto: Centrum Aletti

 odeslat článek     vytisknout článek