Dokumenty

Podstatou celibátníka je duchovní otcovství

Lenka Češková

V tomto příspěvku bych se rád soustředil na dva momenty, které jsou, domnívám se, pro kněžské poslání v dnešní době naprosto zásadní.

První moment si představíme úryvkem z listu Židům 2, 14–18. Titul Kristus–Kněz je titulem pro Ježíše vůbec nejvýstižnějším. Zatímco Kristus–Pastýř poukazuje na vztah mezi pastýřem a jeho stádem, Kristus–Král na vztah mezi panovníkem a jeho poddanými, Kristus–Lékař na vztah mezi léčitelem a jeho pacientem, Kristus–Kněz ukazuje přímo na vztah mezi člověkem a Bohem. Jde o titul, který v sobě zahrnuje obě dvě skutečnosti (boho–lidskou). Dokonce ještě více: kněžství je oběť, která sjednocuje lidství s Bohem. A právě v dnešní době lidé tolik očekávají, že se církev konečně ukáže ve své skutečné pravdě, že se vyjeví (po všech těch historických, politických a ekonomických naplaveninách) její pravá, boho–lidská podstata, že se ukáže jako místo, kde je možné setkat se s Bohem.

List Židům také říká, že Kristus je knězem podle řádu Melchizedechova. Tím se chce říci, že Kristus je knězem naprosto novým způsobem, neboť Melchizedech nebyl z řádu levitů – tím se upozorňuje na silnou diskontinuitu ohledně Kristova kněžství. Víme velice dobře, v čem ona diskontinuita Krista spočívá. Avšak nyní bych chtěl podtrhnout jeden z mnoha momentů, na který se obvykle pozapomíná. Ve starozákonním Leviticu a také v knize Exodus je role kněze dopodrobna vykreslená. Jedna z hlavních myšlenek klade důraz na to, že kněz (podle této starozákonní ideje) je od svého lidu oddělen. Musí být oddělen, aby se zachoval čistý. Avšak novozákonní text listu Židům (2,14–18) stanovuje a zdůrazňuje radikálně přesný opak. Kristus jako Kněz má účast na úplně všem, co je lidské. Spojuje se absolutně se vším lidským, kromě hříchu. On je Kristem–Knězem, který solidarizuje s celým lidstvím. Sdílí s námi krev i tělo. Někteří ale přesto namítají: pokud Kristus nezhřešil, nemůže být doopravdy solidární s námi hříšníky. Je tomu ale právě naopak. Kdyby byl Kristus hříšníkem, nemohl by s lidstvím solidarizovat, neboť hřích rozděluje, zatímco láska spojuje. On může být solidární s celou lidskou realitou právě proto, že je bez hříchu, jinak by to nebylo možné. Byl by pouhým egoistou.

Takže my kněží Nové smlouvy jsme kněžími nového jediného Kněžství Krista, a to znamená kněžství solidárního. Nemůžeme zapomenout na našeho jediného Kněze, který je knězem spojeným se svým lidem, protože jedině tak může být milosrdný a věrný.

Právě v dnešní době je nesmírně důležité, aby se lidé setkali s kněžstvím Kristovým právě tam, kde žijí svoji každodennost. Dnes není doba, abychom se oddělovali, odlučovali, stahovali od lidu. Ověření autentičnosti kněžského povolání spočívá v dnešní době právě v tom, nakolik jsme sjednoceni se svým lidem. Nesmíme ovšem zapomínat na druhou důležitou a s tím související skutečnost: abychom byli skutečně sjednoceni se svým lidem, abychom byli milosrdní a věrní, je třeba procházet očistou. Bez očišťování neexistuje jednota se vším, co je lidské. Bez očišťování se v našem nasazení jedná jen o soukromé zájmy, vášně, náruživosti a mnohé jiné; pouze očišťování nám dává záruku účinného sjednocení s lidem.

Nezapomínejme, že my křesťané jsme se v Evropě nechali po mnohá staletí obelhávat. Totiž připustili jsme rozdělení, které bylo zcela jistě zapříčiněno negativními silami, jež se nasazují proti Bohu a jeho království. Toto rozdělení se naplno realizovalo obzvláště po francouzské revoluci: a sice rozdělení na svět laicizovaný (tzv. pokrokářský) a proti němu stojící klerikální svět církve. Toto rozdělení trvalo několik století. My coby církev jsme z onoho druhého světa neobrátili téměř nikoho. Avšak z našich kněžských komunit odešlo na druhý břeh lidí bezpočet. Toto rozdělení na sektor laicizovaný a klerikální je zaraženým hřebem namířeným přímo proti kristovskému kněžství. A my nejen že jsme toto rozdělení schválili, ale dokonce jsme dospěli až k uplatňování tlaku, konfrontace. Schválili jsme a přijali mnohá pokušení, která jsme si zdůvodnili. Tak například otázka vztahu víry a rozumu: kolik století vyčerpalo své síly na přetahování se v této otázce, ale nevyřešilo se nic. Co je tedy dnes skutečně důležité, třeba také ohledně vztahu víry a rozumu? Pokud jsme pokřtění, věřící, a tvrdíme, že máme život Kristův, ukažme, jak funguje, kudy se ubírá naše uvažování, náš rozum. To je důležité. Životem dokázat, jak lidství funguje ve spojení s božstvím. Dnes není čas na romantické představy o kněžství, na kněžství uzavřené do mikrosvěta vlastních úzkoprsých představ, na kněžství vystrašené a sklíčené ze zlého okolního světa. Dnešní doba vyzývá ke smazání a překonávání jakýchkoliv hranic! První slova, která nově zvolený papež František vyslovil: Neexistují už žádné hranice! Vyjděme ven, pojďme na všechna místa, do celého světa, který na nás čeká!

Další úryvek, který souvisí s naším tématem, se nachází v listu Židům 5, 6–10. Kristus jako kněz koná liturgii, a to liturgii modliteb, proseb, z hlubin-volání a liturgii slz. V celém Starém zákoně neexistuje místo srovnatelné s tímto úryvkem... Radikalita liturgie slz, z hlubin-volání, nářků apod. – to je kněžství solidární s Abrahámovým potomstvem. Kristus se nasazuje pro lidství vystrašené ze smrti, pro lidství strachující se o sebe sama. Když na nás v této situaci přijde zkouška, odmítáme utrpení, chceme utéci – to je velmi lidské. Naopak Kristus v situacích zkoušky setrvá, vydrží a koná liturgii úpěnlivého volání a slz. Pro něj jsou celé dějiny jediným podstatným bodem: přechodem k Otci. Proto Kristus v žádné situaci necouvne zpět, ale prosí Otce, aby ho osvobodil od smrti. Jak ale rozumět onomu vysvobození ze smrti, když po těchto prosbách Kristus stejně nakonec zemřel? Jsou tři způsoby, jak lze být vysvobozen ze smrti: 1. Jako Ezechiáš, který byl nemocný a prosil o osvobození od smrti, a Bůh jeho smrt oddálit o 15 let. Poté ale stejně umírá; 2. Lazar byl dokonce znovu-oživen, avšak i on pak zemřel; 3. Třetí způsob vysvobození ze smrti vidíme v tom, co Otec učinil s Kristem: Kristus zemřel, ale Otec způsobil, že smrt zůstala stranou; a nejen to, ale také, že nad ním už nikdy nebude mít moc. To je skutečné, pravé a definitivní vysvobození ze smrti. A to má pro nás naprosto zásadní důležitost a důsledky v životě.

Všimněme si, že Kristus nešel do solidárního vztahu s člověkem sám; Kristus si sám utrpení nezvolil, ale byl to Otec, který ho poslal. A Ježíš pouze ze synovské poslušnosti, z poslušnosti lásky podstoupil smrt. Proto ho Otec vzkřísil. Zde je klíčový moment pro naši kněžskou identitu. Můžeme totiž být dokonce hrdiny utrpení, můžeme být těmi, kdo si sami zvolí oběť a utrpení, ale zároveň s tím musíme vidět také druhou stranu mince: v utrpení je třeba stále věřit, totiž že nikdo z nás nevstane z mrtvých sám od sebe, protože pouze Otec v Duchu svatém vzkřísil svého Syna.

Občas navštěvuji domovy pro přestárlé kněze. Není to vždy pěkná podívaná: mnoho smutku, zloby a často hořkosti. Co tím chceme říci? O čem to svědčí? Že je možné obětovat dokonce celý život, který ale nemusí být vzkříšen. Také my jsme možná, tak jako svět, nesmírně výkonní, zdatní! Dokud excelentně pracujeme, jsme oceňovaní a nesmírně důležití. Udeří-li pak ale nemoc, život se většinou radikálně mění. Je důležité mít se na pozoru: pouze je-li zdrojem utrpení povolání od Boha, je v takovém utrpení i vzkříšení. A z tohoto hlediska je zajímavé, že Kristus se stal dokonalým právě v hrobě, v utrpení a v poslušnosti. Nesmíme zůstat dětinští, ustrnout na úrovni „věčných seminaristů“, kteří si uměle vytvoří kněžský ideál – formálně dokonalý retro-styl, protože to neslouží k ničemu jinému než k tomu, že skončíme hořce zklamaní. Dokonalost našeho Velekněze je totiž velikonoční! Dokonalost naší lásky zraje ve velikonočním triduu. Kristus se stal dokonalým ve zkoušce, přičemž dokonalostí se nemyslí formální kněžská bezchybnost: ta totiž neexistuje. Kněžská dokonalost je jediná, a to Kristova velikonoční. Je tedy zbytečné snažit se být hrdinou (z vlastních sil). Připusťme, aby lidé kolem nás zakusili, že nejsme hrdinové, bezchybní, dokonalí, šikovní, skvělí, ale aby viděli to jediné, co je třeba vidět: že jsme věřící. To je už úkolem otců v rodině. Pokud otec rodiny před dětmi nepřizná chybu, ale chce být za všech okolností borec, nevychovává dobře. Otec má dětem dokazovat jediné, a to, že je věřící, že je hříšník, kterému ale bylo velkoryse odpuštěno. List Efesanům říká: My jsme dílo Jeho rukou. Takže na druhou stranu se nemusíte bát ukázat ve svých farnostech, že jste třeba i šikovní a obdarovaní, ale zároveň s tím nechte druhé zahlédnout zdroj vaší obdarovanosti: jaké že milosti jste se stali příjemci. Tak to vlastně doporučuje list Efesanům, když vysvětluje podstatu evangelizace: máme svědčit o tom, co velikého v nás Bůh učinil. To je svědectví víry.

Další důležitý úryvek k našemu tématu představují devátá a desátá kapitola listu Židům, kde autor ukazuje, jak Kristus přechází z jednoho příbytku do druhého. Jeden příbytek je lidství Krista – naše lidství. Před ním tu stojí rouška, opona, zeď, propast, průrva, kterou člověk nemůže překročit. A za ním, na konci, se nachází svatyně – příbytek Boha Otce. A list Židům říká, že Kristus tu oponu svojí smrtí rozevřel, a skrze svoji smrt vstupuje do svatyně. Dále říká, že od tohoto momentu už navždy zůstává cesta do svatyně otevřena. Cestou je Tělo Kristovo – církev. Cestou, která přivádí před trůn Otce, je svatá liturgie. Tato cesta zůstává trvale otevřená. A my jsme kněží právě takového Kněžství.

Ve čtvrté kapitole list Židům říká, abychom se v plné svobodě přiblížili ke svatyni! Jsme kněžími proto, aby lid mohl svobodně předstoupit před Boha. Kněží jsou ručiteli lidské svobody. Garantují, že se člověk může navrátit k Otci, aby ho skutečně poznal a mohl před ním stát. Protože to jediné, co nás skutečně zajímá, je Otec. A to je řečeno následovně: Přistupme tedy s plnou důvěrou k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. A my jsme kněžími právě kvůli tomu, aby Boží lid mohl předstupovat před Otce, před trůn milosti a obdržel milosrdenství. Takže je tu trůn milosti, otevřená cesta a milosrdenství Otce.

A nyní se pozastavme u druhého momentu.

Kněžský rozměr, který se v dnešní době nejvíce očekává, je otcovství. Dnes je nejdůležitější to, aby byl kněz otcovský. Máme k dispozici důležité dogma, které se v moderní době stalo jaksi nepohodlné, i když je naprosto zásadní. Jedná se o dogma o panenství a mateřství Nejsvětější Panny Marie. V čem toto dogma spočívá a jak souvisí s naším duchovním životem?

Marie byla pannou před porodem, během porodu i po porodu. Co vyjadřuje termín „pannou před porodem“? Vyjadřuje pravdu, že je možné, aby se člověk úplně, včetně vlastního těla, spojil s Bohem, ovšem ne na způsob lidský, ale na způsob Boží. Kdyby to nebyla pravda, padá tím také církev. Neboť dokonalost církve spočívá v dokonalém spojení, společenství. Když se ale musíme (v logice lidské) před druhou osobou stáhnout, aby ve stále větším sbližování nedošlo na spojení sexuální, pak se ještě nejedná o spojení dokonalé. Proto zde musí fungovat závora obezřetnosti. Jenže my jsme Bohem skutečně povolaní k tomu, abychom i v mezilidském soužití dospěli k dokonalému spojení. Ovšem takové spojení je možné nikoliv podle lidské mentality, ale na Boží způsob – tedy panensky.

Co se míní pojmem „panna při porodu“? To znamená, že kdyby Panna Maria během porodu prolila byť i jen kapku krve, celá moderní kritika Mariina panenství by měla pravdu: že tedy prý když se Bůh spojuje s člověkem, zároveň ho poškozuje, zraňuje, pustoší, prostě ničí vše, co je lidské. Takto pokroucené chápání pak vzbuzuje reakci starého Adama, že je člověku lepší být bez Boha, sám, opuštěný, než s Bohem, který utlačuje. Proto tu stojí dogma o Mariině panenství i během porodu, což znamená, že Maria jako žena dochází naplnění právě tehdy, když se stává matkou (protože biblicky je žena dokonalá a její poslání se dovršuje, když je plodná), ale zároveň zůstává pannou.

Jaký význam to má pro nás kněze? Pokud panenství Matky před porodem znamená přátelství jako cesta církve, přátelství v Duchu svatém, pak druhý rozměr panenství během porodu znamená, že také my kněží rodíme syny církve panensky. Obzvláště syrští otcové (např. Efrém nebo Izák z Ninive) mluvili o tom, že církev rodí svoje děti panensky. Jak si to představit? Pozor, zde neplatí ani metodologie, ani pastorační techniky coby záruka plodnosti. Nesmí jít o pastorační nátlak, ani běhání do úmoru za lidmi, abychom je byť i pro dobro věci přesvědčovali. Plodnost nevyprodukuje ani enormní námaha a mašinerie veledíla, výkonnost, která se valí jako tank. To vše jsme už vyzkoušeli, tím jsme prošli, a jaký to mělo ve společnosti efekt? Povstala obrovská alergie vůči církvi. Při rození nového života v církvi naopak musíme jen asistovat, jsme služebníci a pomáháme dílu Božímu! Nejsme metodologové, výrobní technici, kteří mají vymyslet, jak lidi donutit, aby šli kupředu! Evropa takto už dál nemůže, společnost je na takovou výkonnost alergická. Proto se musíme vrátit ke kristologii, která nás učí, že božské a lidské je vzájemně propojeno v lásce, svorníkem dokonalosti, nikoliv silou, ani z nezbytnosti, ale kvůli lásce a ze síly svobodné lásky Krista.

Třetí rozměr tajemství Mariina panenství po porodu souvisí s absolutní věrností tomu, kterého si nevěsta zamilovala. Pokud se člověka dotkne Bůh, a ze síly spojení a lásky se stane člověk panensky plodným, pak na takový dotek nelze zapomenout a nelze se tudíž ani vracet „k hrncům masa z Egypta“. Láska rozvazuje pouta strachu a otroctví a kněz zasažený živým Bohem nemůže opustit nejvyšší plodnost, jaká je zde na zemi možná: rození dětí pro Boží království, kde matkou je až do konce dějin církev.

Zde na Velehradě nelze v úvaze o kněžství a plodnosti opomenout postavy sv. Cyrila a Metoděje. Oba světci zcela jistě lezli mnoha biskupům své doby na nervy z jediného důvodu, a sice, že neuplatňovali agresivní pastoraci. Pastorace přizpůsobování totiž bývá vždy velice pomalá, není vnějškově tak efektní, nemá spočitatelné plody. A kdo ji chce urychleně vynutit, působí násilí. Upadá snadněji do moralizmů, a tím pádem vyvolává negativní reakci.

Ještě jedna souvislost. V posledních staletích jsme enormně zdůrazňovali téma celibátu a panenství bez souvislostí. V knihovně římské Gregoriany jsem hledal studie na toto téma. Nebyl problém najít cokoliv o panenství. Avšak souvislost a propojení mezi panenstvím a mateřstvím jsem téměř nenalezl. Stejně tak jsem nenašel téměř nic na téma celibátníka, který má dozrát do otcovství. A tak jsem došel k tomuto závěru: panenství pro panenství (izolovaná hodnota) je vlastně pohanský, nikoliv křesťanský, koncept v tom smyslu, že k panenství se mohu rozhodnout z vlastní vůle, bez účasti kohokoliv jiného. Celibátníkem se mohu stát tak, že se rozhodnu a pro tu ideu se nasazuji. Na to nepotřebuji víru. Mám nějakou představu dokonalosti a tu svým rozhodnutím a námahou realizuji lidskými silami. Pokud se ale jako celibátník chci stát otcem a žít rozměr otcovství (mateřství), k tomu již nutně potřebuji víru. Potřebuji synergii s Duchem svatým. V posledních staletích ale naše kulturní podhoubí vyprodukovalo silný antropocentrismus, izolovanou koncentraci na pouhé zušlechťované lidství. Setkal jsem se s nynějším papežem Františkem, ještě když před dvěma lety působil jako biskup v Buenos Aires. Tehdy jsem v jeho diecézi vedl pastorační kurzy pro františkánské představené z celého světa. A tehdejší biskup Jorge Bergoglio mi řekl: „Pověz bratřím, že v církvi je dnes nejdůležitějším tématem to, že také duchovní život spočívá, vyrůstá a je založen na člověku, na tom, co je hluboce lidské. A když člověk všechno podniká izolovaně sám, všechno se mu potom také hroutí.“

Pro nás kněze je tato myšlenka nesmírně důležitá. Žádný celibátník nemůže být hluboce šťastný a naplněný, žádná panna nemůže dojít naplnění, pokud nedozraje do mateřského rozměru a nestane se duchovním otcem nebo duchovní matkou (biblická dokonalost muže a ženy spočívá v otcovství a mateřství). V kněžských seminářích se vyučují mnohá témata, ale bohužel často chybí to nejzákladnější a podstatné, tedy zasvěcení mužů do toho, jak žít celibát a zároveň se přitom stávat otcem. Protože jen tak se mohou budoucí kněží stát dokonalými a šťastnými muži. Nebudou tak potřebovat žádnou kompenzaci, únik. Pokud ale jsem sám, celý den naplňuji pouze horečnou prací do úmoru, je jasné, že večer potřebuji nějaký únik, výpusť, úlevu, prostě kompenzaci. Když ale naopak pracuji jako služebník, v citlivé souhře s Duchem, tehdy uzrávám jako dokonalý člověk, schopný vztahu s Bohem i lidmi.

Často se setkávám s umělci. Ti na sklonku života mi nejednou vyprávěli, jak pronikavě vzpomínají na svého starého faráře z dětství, který je připravoval na první svaté přijímání. Když se ptám, proč v nich taková vzpomínka dodnes zůstává živá, odpověď je stále stejná: protože byl jako otec! Problém nás celibátníků spočívá v tom, že když se nestaneme duchovními otci, neznáme život, nepoznáme lásku! Nestačí být ženichem! Láska se pozná, do lásky vstoupím, když spotřebuji svoje tělo pro vlastní děti. Proto pokud chceme být jako kněží šťastní, a ke štěstí jsme také skutečně Bohem povoláni, je tu pouze jedna cesta: Duch svatý, který z nás činí otce a zároveň v plnosti skutečné kněze v jediném Kristově Kněžství. Je to kněžství velikonoční. Proto je neplodné domnívat se, co všechno bych mohl sám vykonat, že kdybych se vyvázal z toho či onoho, mohl bych se pro věc více a lépe nasadit, měl bych více času, více se věnoval lidem, mohl bych plodněji a více trpět... a podobné úvahy. To nejsou úvahy celibátníka, ale úvahy „single“ člověka, který žije pro sebe, vlastní ideou sebezdokonalování.

Kdežto podstatou celibátníka je otcovství. Celibátník je na prvním místě otcem, který se stará o svěřené děti, a tím dorůstá do plnosti, do štěstí, ke kterému je v církvi povolán.

Přeložila s. Luisa Karczubová; redakčně upraveno. Foto: TS ČBK

 odeslat článek     vytisknout článek