Články

Mladý člověk musí sázet na velké ideály

Lenka Češková

Svatý otec přišel do auly Pavla VI. s předem sepsaným proslovem. Ale když spatřil mladé obecenstvo, které ho potleskem a úsměvy nadšeně vítalo, zanechal všech oficialit a zaběhnutých schémat a k mladým spontánně promluvil: „Připravil jsem si text, ale je pět stran dlouhý! To by byla trochu nuda... Uděláme to takto: řeknu vám hlavní myšlenky toho textu a v psané podobě ho dám otci provinciálovi a otci Lombardimu, abyste ho všichni měli písemně. A pak se mě několik z vás bude moci na něco zeptat a můžeme si spolu trochu popovídat. Libí se nám to nebo ne? Ano? Dobře. Pojďme tedy touto cestou.“

Ve stručné promluvě František nejprve hovořil o tom, že „ve výchově jezuitů je klíčovým bodem pro rozvoj osobnosti velkodušnost. Musíme být velkodušní, mít velké srdce, nebát se. Nikdy se nevzdávat velkých ideálů. Tato velkodušnost se ale týká také malých věcí, věcí každodenního života. ... A je důležité nacházet ji s Ježíšem, v kontemplování Ježíše. Ježíš před námi otevírá nové horizonty. Velkodušnost znamená jít s Ježíšem, se srdcem pozorným vůči tomu, co nám Ježíš říká.“

Pak se Svatý otec obrátil na rodiče a učitele, kterým poradil, že při výchově dětí je třeba „dobře vyvážit kroky. Učinit jeden pevný krok na jisté půdě, ale při druhém kroku vykročit do míst, kde riskujeme ... Není možné vychovávat jen tam, kde se cítíme bezpečně: ne jen tam. To by znamenalo omezovat osobnostní růst. Ale nemůžeme vychovávat ani pouze tam, kde riskujeme: to by zase bylo moc nebezpečné.“ František také vyzval vyučující, aby „hledali nové, nekonvenční formy výchovy, které by odpovídaly potřebám místa, doby a konkrétních osob. To je v naší ignaciánské spiritualitě důležité.“

Poté se papež pustil do improvizovaného rozhovoru s dětmi, které mu tykaly a vedle obecnějších otázek se jej ptaly i na věci osobní. První otázku Svatému otci položil malý František, který papeži vyprávěl o své trochu nejisté víře: „Snažím se být věrný, ale je to těžké. Chtěl jsem tě poprosit o nějaké povzbuzení, které by mě mohlo podpořit v mém růstu a stejně tak i všechna děcka, jako jsem já.“ Papež chlapci vysvětlil: „Kráčet znamená umět se dívat na horizont, myslet na to, kam chci jít, ale také snášet únavu z cesty, a přesto věrně jít dál. Pamatujte vždycky na toto: není třeba bát se selhání a pádů. To, co je důležité v umění kráčet, není nepadat, ale nezůstat na zemi. Pokud upadneme, je třeba brzo vstát, hned se zvednout, a dál pokračovat v cestě. A to je pěkné: znamená to každý den se znovu namáhat, znamená to kráčet podle lidských možností. Jít sám je však škaredé: škaredé a nudné. Kráčet ve společenství přátel, s těmi, kteří nás mají rádi, nám pomáhá k tomu, abychom dospěli k cíli, ke kterému máme dojít.“

Vyjít ven a zvěstovat Ježíše Krista

V této uvolněné, důvěrné atmosféře položila šestiletá Terezka papeži bezprostřední, troufalou a zároveň nevinnou otázku: „A ty ses chtěl stát papežem?“ František dívence odpověděl: „Víš ty, co to znamená, když se někdo nemá rád? Člověk, který se chce stát papežem, se nemá rád. Bůh mu nepožehná. Ne, já jsem se nechtěl stát papežem...“

Jiné dívce, která se Františka ptala, proč se stal jezuitou, odpověděl: „To, co se mi na Tovaryšstvu líbilo nejvíce, byl jeho misijní charakter, chtěl jsem se stát misionářem. A když jsem studoval filozofii, napsal jsem otci Arrupemu, aby mě poslal do Japonska nebo někam jinam. Ale on si to dobře promyslel a s velkou láskou mi řekl: „Ale vy jste měl nemocné plíce a to není dobré pro tak náročnou práci.“ A tak jsem zůstal v Buenos Aires. Ale otec Arrupe byl moc hodný, protože mi neřekl: „ Ale vy nejste dost svatý na to, abyste se mohl stát misionářem“. Byl hodný, jednal s láskou, že? Misionářství mi dalo velkou sílu k tomu, abych se stal jezuitou: vyjít ven, jít do misií a zvěstovat Ježíše Krista. Myslím, že je to vlastní naší spiritualitě. ... Stále vycházet ven a zvěstovat Ježíše Krista, a nezůstávat tak trochu uzavření v našich strukturách, které jsou často chatrné. Právě toto na mě zapůsobilo.“

Na otázku, proč se rozhodl, že nebude žít v apoštolském paláci, že nebude mít velké auto ani zlato a další vzácnosti, Svatý otec dětem vysvětlil: „Myslím, že to není jen věc bohatství, pro mě je to otázka osobnosti ... Já potřebuji žít mezi lidmi. Kdybych žil sám, možná trochu odloučený od ostatních, nedělalo by mi to dobře. Jeden profesor se mě zeptal: „Ale proč tam nejdete bydlet?“, a já jsem mu odpověděl: „Poslyšte, pane profesore: z psychických důvodů. Protože... já už jsem takový.“

O střídmosti pak dodal: „Myslím, že současná doba k nám promlouvá o velké chudobě, která je všude na světě. To je skandální! Je nepochopitelné, že ve světě, kde máme tolik bohatství a tolik zdrojů k tomu, abychom dali najíst všem, je tolik dětí, které mají hlad, kterým se nedostalo vzdělání, tolik chudých. Chudoba v dnešním světě je výkřikem. My všichni se musíme zamyslet nad tím, jestli se můžeme stát trochu chudšími. Jak se mohu uskromnit, abych se podobal Ježíši, chudému mistru?“

Děti se pak Svatého otce ptaly, jestli bylo těžké následovat své povolání, opustit všechno a všechny. „Je to těžké, ale je tak krásné následovat Ježíše, kráčet po Ježíšově cestě, tu pak zvážíš a jdeš dál. A pak přijdou ty nejkrásnější chvíle. Ale nikdo si nesmí myslet, že v životě nejsou obtížné okamžiky. I já bych se teď chtěl na něco zeptat: co si myslíte, jak se dá jít při těchto těžkostech dál? Není to jednoduché! Ale musíme statečně kráčet dál s důvěrou v Pána: s Pánem je možné všechno.“

Nenechejte si ukrást naději

Při odpovědi na další otázku se rozhovor stočil k politické angažovanosti věřících: „Zajímat se o politiku je pro křesťana povinností. My křesťané si nesmíme hrát na Piláta, mýt si ruce: nesmíme. Musíme vstupovat do politiky: politika je jedna z nejvyšších forem milosrdné lásky, protože usiluje o dobro všech. Křesťané – laici se musí angažovat v politice. Řeknete mi: není to lehké. Ale ani stát se knězem není lehké! V životě jsou nelehké věci ... Politika je příliš špinavá, ale já se ptám: proč je pošpiněná? Proto, že do ní křesťané nevnesli evangelního ducha. ... Je snadné říci, že je to vina toho a toho... Ale co dělám já? Usilovat o dobro všech je povinností křesťana. A cestou, jak pro toto dobro pracovat, je častokrát politika.“

Nakonec se papež opět obrátil přímo k mladým lidem a když několikrát upozornil na zla ve společnosti, upřel pohled na lidské srdce: „Nedejte si ukrást naději. Prosím vás: nenechejte si ji ukrást. A co tě připravuje o naději? Duch světa, bohatství, marnivost, pýcha, namyšlenost ... Kde mohu nalézt naději? V chudém Ježíši: Ježíš se pro nás stal chudým ... Chudoba nás volá k tomu, abychom rozsévali naději.“ Zdůraznil přitom význam vlastní zkušenosti: „Nedá se mluvit o abstraktní chudobě: ta neexistuje! Chudoba je tělo chudého Ježíše, jehož se mohu dotknout v dítěti, které má hlad, v tom, které je nemocné, v oněch nespravedlivých společenských strukturách ... Je třeba jít a dívat se tam dolů na Ježíšovo tělo. Ale nedejte se okrást o naději blahobytem, pohodou, kvůli které z vás v životě nakonec nic nebude! Mladý člověk musí sázet na velké ideály: toto vám radím.“

Český výtah z papežova psaného proslovu si můžete přečíst na webových stránkách Radia Vatikán

Zdroj: VaticanInsider, RaVat, DalPapa. Foto: RaVat, DalPapa

 odeslat článek     vytisknout článek