Rozhovory

Papež František přišel mezi jezuity jako bratr mezi bratry

Lenka Češková

Třetího ledna se v kostele Il Gesù slavila mše na poděkování za svatořečení Petra Fabera, jednoho z prvních společníků sv. Ignáce a spoluzakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Znamená to, že Tovaryšstvo má v úmyslu i nadále podporovat svatořečení jezuitů, aby se rozšířil již tak dlouhý seznam jezuitských světců?

Zdá se, že otázka nebere v úvahu skutečnost, že prakticky ve všech řeholních společenstvích existuje jedna nebo dvě osoby kvalifikované k tomu, aby mohli s jistotou říci, že jsou splněny nezbytné požadavky pro svatořečení člověka, který může příkladem a inspirací svého života přispět k životu církve. Tyto osoby, nazývané postulátoři, studují a připravují kanonizační procesy nejen členů své vlastní řeholní rodiny, ale občas, když jsou požádáni o spolupráci, přebírají také zodpovědnost za kauzy laiků nebo i jiných řeholníků či duchovních. Postulátoři samozřejmě pracují podle zásad či strategií vlastního řádu. Jsme přesvědčeni, že základním dobrem je dobro celé církve a při posuzování určité osoby jako kandidáta na svatořečení bereme velmi vážně skutečnost, že se těší lidové úcty. Pokud existuje „úcta lidu“, spolupracujeme na přípravě tak, aby tato úcta byla opravdová a opodstatněná. Proto můžeme říci, že v žádném případě neusilujeme o rozšíření našeho seznamu světců za účelem zvýšení naší prestiže. To by bylo v rozporu s dobrem církve, a proto nedůstojné našeho povolání.

Po mši svaté o svátku sv. Ignáce 31. července 2013, které předsedal papež František, jste Tovaryšstvu adresoval krátký list se svými dojmy z papežovy přítomnosti. Co byste na jeho účasti zdůraznil tentokrát?

Musím se přiznat, že se mi velmi líbil postřeh kardinála Valliniho v sakristii přede mší. Řekl, že tato slavnost pokračuje v cestě „extrémního zjednodušení“. Papež František přišel do kostela tak, jak obvykle přicházíme my kněží. Neměl s sebou berlu, symbol své autority a pastorační služby, atd. Totéž se stalo v červenci o svátku sv. Ignáce. Můj výklad této skutečnosti je, že tím papež František chtěl dát najevo, že mezi jezuity udává směr sv. Ignác a že on sám přišel jako „bratr mezi bratry“, aby slyšel Boží slovo a nechal se jím vést. Většina přítomných jezuitů (asi 346) se vskutku našla ve slovech jeho kázání a cítila, že k nim papež František promlouvá z hlubin jejich srdcí.

Jaké byly pro vás jezuity ústřední body kázání?

Nemohu předstírat, že mluvím jménem všech těch, kdo kázání slyšeli. Pro mě to byly čtyři body, kterých se papež dotkl a které nás vyzývají k modlitbě a k úsilí jít do hloubky. (1) V první řadě je to nutnost soustředit se na Krista, která byla tak zásadní pro sv. Ignáce a vysvětluje, proč nosíme Ježíšovo jméno. Zaměřit se na Ježíše, abychom měli jeho city, jeho srdce – abychom se zřekli same sebe. (2) Papež definoval jezuitu jako někoho, kdo je „neklidný“, koho je obtížné uspokojit – ba dokonce, kdo si nikdy nebude myslet, že už to stačí, že všeho už bylo dosaženo a že už není kam jít dál. Papež definoval jezuity jako osoby s „nekompletním myšlením“, „vždy otevřeným“, takže pouze ve vědomí této neúplnosti mohou najít pokoj. (3) Třetí bod je rozšířením druhého, pokud jde o to být „muži velkých tužeb“; to je něco, co se hluboce týká jak sv. Ignáce, tak sv. Petra Fabera. Na velkých touhách závisí odvaha, statečnost a schopnost podstoupit velké riziko pro dobro lidí a církve. Ne vždy to pro nás dopadne dobře, ale bez rizika není život, a, jak říká papež, bez tužeb se člověk nikam nepohne. (4) Čtvrtý bod je již téma papeže Františka, ale nabývá na významu v kontextu mše, kterou slavil společně s námi. Jedná se o evangelizaci s laskavostí, bratrským přístupem a láskou.

Jak můžete vidět, stojíme před důležitými výzvami, jako je snaha uvést v soulad napětí s vnitřním pokojem, velké touhy s bratrským a laskavým způsobem prezentování evangelia. Jezuita je podle papeže Františka člověk v napětí, vědomý si toho, že před Ježíšem a před Bohem je neúplný, a jako takový vždy touží po „něčem víc“. Toto napětí je však vnitřní a činí z něj věčného „poutníka k něčemu dalšímu“, muže tužeb, které je obtížné uspokojit. Zároveň si je vědom svých vnitřních nedostatků, své nedokonalosti a svého hříchu. Nikdy není schopen považovat sám sebe za lepšího než ostatní, a proto nikdy sám sebe nevidí jako dokonalého a náročného milence, ale spíše jako někoho, kdo je milován a komu je odpuštěno „s ostatními“.

Můžete nám říci něco o tom, jaký toto všechno může mít vliv na oslavu 200. výročí obnovení Tovaryšstva?

Mohu vám zcela upřímně říci, že toto je styl oslavy 200. výročí. Přejeme si, aby to byl rok studia a reflexe. Všechny krize v dějinách obsahují skrytou moudrost, kterou je potřeba odkrýt. Pro nás jezuity je to připomínka naší největší krize. Je proto důležité, abychom se poučili z událostí samotných, abychom odhalili, co je na našem chování dobré a co špatné. A to všechno proto, abychom oživili ony velké touhy, o nichž papež mluvil, a abychom pokračovali v evangelizaci a zdokonalovali přitom naše bratrství a prohlubovali naši lásku.

Zdroj: SJweb. Foto: Gesuitinews.it

 odeslat článek     vytisknout článek