Rozhovory

Dotknout se míst, kde chodil sv. Ignác

Lenka Češková

Co stálo na počátku Tvé cesty do Manresy?
V září loňského roku mně otec provinciál dal letáček ke kurzu a řekl mi, abych se na něj vypravil. V rámci naší provincie se snažíme vytvořit tým lidí, kteří dávají duchovní cvičení, takže se domníval, že kurz by mohl být přínosem jak pro mě osobně, tak i pro naše dávání exercicií.

Pro koho byl kurz určen a kdo se ho zúčastnil?
Cílovou skupinou byli lidé, kteří už mají dlouhodobější zkušenost s dáváním exercicií. Celkem nás bylo 35, z čehož asi 15 byli jezuité. Zbývajících dvacet byli další řeholníci a především řeholnice z nejen ignaciánských kongregací a laici. Řada účastníků byla na sabatickém roce, nechyběli mezi nimi ani exprovinciálové, někdejší generální představená či bývalý novicmistr. Někdo si kurz zařadil také do svého terciátu. Věkově se většina účastníků pohybovala zhruba mezi 50 a 70 lety, nás mladších tam bylo jen pár. Byla to hezká skupinka a za těch šest týdnů se dobře stmelila.

Jaké bylo národnostní zastoupení účastníků?
Z Evropy jsem tam byl jen já, jedna Polka, Němka, Irka a Katalánka. Zastoupeny byly všechny kontinenty kromě Jižní Ameriky, protože hispanofonní země mají svůj kurz ve španělštině. Nejpočetnější skupina byla z Indie, odkud přijelo zhruba sedm účastníků, silná byla i skupinka z Nového Zélandu a Austrálie. Nechyběli ani Číňané, Američané, Vietnamci, Malajsijci a Afričané, zastoupen byl i ruský region.

Co bylo hlavním cílem kurzu?
Řekl bych, že prohloubit se v ignaciánské spiritualitě. Spoustu věcí už jsme samozřejmě znali, během terciátu jsme ta témata probírali také a ve větší šíři. Přesto - být přímo na těch místech, kudy Ignác procházel, kde se můžete dotknout toho, co se tam dělo, to je přece jenom o něčem jiném. Je to i o přímé zkušenosti, a to je myslím podstatné. Kurz nesl název „Ignatian Immersion course“, bylo to tedy jakési „ponoření se“ do ignaciánské spirituality.

Můžeš nám přiblížit konkrétní strukturu kurzu?
Kurz trval celkem šest týdnů. První týden byl věnován meditativní četbě Ignácovy autobiografie a Duchovního deníku. Do této první části byla zařazena také pouť na Montserrat a pochůzky po ignaciánských místech v Manrese. Pak následovaly osmidenní individuálně doprovázené ignaciánské exercicie, který dával maltský jezuita Cecil Azzopardi SJ a společně s ním nám bylo k dispozici dalších šest doprovázejících. Potom jsme se vydali na zhruba třídenní pouť do Loyoly a Javieru. Po návratu nás čekaly další bloky přednášek, věnované exerciciím, historii řádu atd. Přechod mezi jednotlivými přednáškovými bloky, které byly většinou limitované na čtyři dny, představovaly tzv. transition days – v rámci jednoho z nich jsme navštívili Barcelonu. Nedílnou součástí každého dne byla sdílení v různě velkých skupinkách, během nichž jsme se mohli podělit o své zkušenosti a o to, co na nás během kurzu zapůsobilo.

Témata byla seřazena tak, že vytvářela určitou linii, která vycházela z individuální zkušenosti a vedla ke zkušenosti apoštolského těla či komunity, která už má svoje charisma. Na začátku stála Ignácova osobní cesta, cesta poutníka. Tehdy jsme reflektovali také svou vlastní životní cestu, cestu víry atd., a v menších skupinkách jsme se o ní sdíleli. I tato osobní reflexe, zkušenost 35 lidí z různých kontinentů, kteří mají stejný základ v ignaciánské spiritualitě a obdobnou zkušenost s doprovázením lidí a dáváním duchovních cvičení, byla velmi obohacující. Pak následovala další rovina - vytváření apoštolské komunity a řádu. Toto tematické propojení a nasměrování kurzu se jim velmi povedly.

Kdo na kurzu přednášel?
Věnovalo se nám několik odborníků na ignaciánskou spiritualitu a dějiny řádu. Javier Melloni SJ, který vyučuje na Katalánské teologické fakultě v Barceloně, s námi procházel Ignácovu autobiografii a Duchovní deník a přiblížil nám mystagogický přístup k Duchovním cvičením. Byly to takové detailní sondy do knih, které už jsme dřív četli. Historický pohled nám nabídl José García de Castro SJ z Teologické fakulty univerzity Comillas v Madridu, který se zaměřil na období vzniku Tovaryšstva, přiblížil nám některé Ignácovy první, trošku pozapomenuté společníky, jako byl např. Juan Polanco atd., a ukázal, že Tovaryšstvo nebylo jenom Ignácovo dílo. Baskický jezuita Carlos Coupeau SJ, člen Skupiny pro ignaciánskou spiritualitu (Grupo de Espiritualidad Ignaciana, GEI), hovořil o Konstitucích a o apoštolské spiritualitě. Na závěr se indický jezuita George Pattery SJ, který je šéfem Papežského institutu pro filozofii a náboženství v indickém Puné, pokusil o současnou perspektivu a hovořil o ignaciánské spiritualitě ve vztahu k výzvám dnešní doby.

Která ignaciánská místa jste navštívili?
S Javierem Mellonim jsme procházeli různá ignaciánská místa v Manrese, např. kapli, kde byl Ignác v extázi, místo u Cardoneru, kde zažil duchovní osvícení atd. Prohlédli jsme si i zvláštní jeskyně kolem Manresy, které jsou otevřené do údolí. Měli jsme také možnost vykonat jednodenní pěší pouť z Montserratu do Manresy, která tvoří součást Camino ignaciano. Na Montserrat jsme přijeli všichni společně, a Manresy jsem se vracel pěšky společně se třemi dalšími poutníky z Nového Zélandu a Německa. Ušli jsme zhruba 23 km. Následovala Loyola, Javier a ignaciánská Barcelona, kde jsme navštívili místo, kam Ignác chodil na latinu, kostel Nuestra Señora del Mar, kde Ignác žebral atd. Nejlepšími přednášejícími asi byla ta místa samotná.

Čím Tě kurz obohatil především?
Myslím, že právě bytím na oněch ignaciánských místech. Na žádném z nich jsem nebyl poprvé, ale teď jsem měl možnost prožít je ve společenství ignaciánské rodiny. To byl pro mě asi nejsilnější zážitek, dotknout se toho, kde Ignác chodil. Dobré byly také ony sondy do našich pramenů, díky těm historickým vhledům do toho teď člověk víc vidí a proniká. Během třetí probace jsme měli mnohem víc času ta témata probírat a vstřebat. Teď to byly spíše rychlé sondy, ale velmi důležitá byla ona osobní zkušenost s naším ignaciánským dědictvím, bez ní to prostě nejde.

Jak bys chtěl to, co jsi na kurzu načerpal, zužitkovat v praxi?
Kurz byl příliš krátký na to, aby se jen na základě něho dalo rozjet něco velkého. Spíš si myslím, že ovlivní můj styl dávání exercicií. Hodně mě motivoval k tomu, abych více sáhl po historických zdrojích prvopočátků Tovaryšstva.

Kdy a kde se s Tebou můžeme setkat na duchovních cvičeních?
Pravidelně jednou za rok v únoru dáváme společně se studentským kaplanem z Olomouce osmidenní ignaciánská duchovní cvičení, určená především pro vysokoškoláky, na Svatém Hostýně. V rámci brněnského Vysokoškolského katolického hnutí organizujeme různé duchovní obnovy, pro katechumeny, biřmovance nebo radu VKH. To bývají krátké víkendové akce, kde se něco jako exercicie dá dělat v mikroměřítku. Po čtyři týdny v adventu a v postu studentům nabízíme možnost duchovního doprovázení v modlitbě; duchovní doprovázení je ale možné také kdykoliv během celého roku.

Můžeš nám prozradit, v čem je Ti ignaciánská spiritualita nejbližší a co Tě přivedlo k tomu stát se jezuitou?
O vstupu do jezuitského noviciátu jsem začal uvažovat právě díky exerciciím. Byly to třídenní exercicie pro mladé kluky, ještě během mého studia na gymnáziu, jedny dával páter Tichý na Hostýně a druhé páter Kunert. Díky rozjímavé modlitbě a reflektivnímu pohledu na lidský život se ta otázka mohla vynořit.

Na ignaciánské spiritualitě si nejvíce cením právě toho, že člověka vede k reflektivnímu postoji vůči skutečnosti, vůči tomuto světu a vlastnímu životu; k tomu, aby ve svém životě nacházel Boží působení, známky Boží přítomnosti a taková ta popostrčení z Boží strany. Není to jenom nějaká forma zbožnosti, ale jde do hloubky.

Kurz i některá ignaciánská místa vám přiblíží několik fotografií.

 odeslat článek     vytisknout článek