Rupert Mayer

Rupert Mayer se narodil 23. ledna 1876 ve Stuttgartu (Bádensko-Württembersko) jako druhý ze šesti dětí. Jeho otec byl obchodník. V rodině se mu dostalo dobré křesťanské výchovy, avšak na místních školách převládala vůči katolické církvi nepřátelská atmosféra. Na přání otce proto Rupert přestoupil na gymnázium do Ravensburgu (Horní Švábsko), kde se setkal se studenty jezuitské školy ve Feldkirchenu. Ti vzbudili jeho zájem o jezuitský řád, do něhož chtěl po maturitě vstoupit. Poslechl však přání otce, aby nejprve absolvoval diecézní seminář a aby vstoupil k jezuitům až po ročním působení coby diecézní kaplan, vytrvá-li ve svém rozhodnutí.

Teologii studoval v letech 1893 až 1898 v Rottenburgu (Bádensko-Württembersko). Kněžské svěcení přijal 2. května 1899 a pak rok sloužil jako kaplan ve farnosti Spaichingen. Do jezuitského noviciátu vstoupil 1. října 1900 v rakouském Feldkirchenu. Po prvních slibech v roce 1902 začal studium v nizozemském Valkenburgu. Pak působil jako lidový misionář v Nizozemí, Švýcarsku, Německu a Rakousku. V roce 1912 ho kardinál Bettinger povolal do Mnichova, aby se staral o přistěhovalce a ohrožené rodiny. V roce 1913 byl spoluzakladatelem Bratrstva Svaté Rodiny.

Apoštol Mnichova

Až do konce války pak opět působil v Mnichově; byl znám jako neúnavný kazatel a i přes svůj hendikep byl velmi aktivní. V adventu roku 1919 zorganizoval lidové misie ve všech kostelích Mnichova. Kardinál Faulhaber jej nazval apoštolem Mnichova a v roce 1921 ho jmenoval představeným Mariánské kongregace s cílem prohlubovat víru u mužů. Jeho hlavním působištěm byl jezuitský chrám sv. Michala, kde kázal a zpovídal. V roce 1925 zřídil kapli na mnichovském nádraží, ve které po dalších deset let o nedělích a svátcích sloužíval dvě mše svaté.

Neúnavný kazatel a bojovník proti fašizmu

Jezuitští představení mu sice doporučili mlčet, ale kazatelskou činnost, ve které viděl své poslání, mu nezakázali, a P. Mayer tedy neohroženě kázal dál. 5. ledna 1938 byl znovu zatčen a odsouzen k půlročnímu trestu ve věznici v Landsbergu. Po amnestii 3. května byl propuštěn opět s podmínkou, že nebude kázat. P. Mayer však byl přesvědčen, že politické vlády nemají právo míchat se do církevní jurisdikce, a tak ve svých plamenných kázáních pokračoval. 3. listopadu 1939 proto byl odsouzen potřetí a dopraven do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde byl sedm měsíců držen na samotce. Když se po velkém úbytku váhy octl v akutním nebezpečí života, přemístili ho díky intervenci církevního úřadu do domácího vězení v benediktinském opatství v Ettalu v Horním Bavorsku. Toto opatření trvalo až do konce války a podle poznámek v Mayerově deníku pro něj bylo horší než smrt. K tomuto kompromisu došlo údajně proto, aby se ze známého kněze nestal nový mučedník.

Pán si jej povolal z kazatelny

Při mši svaté sloužené v kostele sv. Michala o slavnosti Všech svatých roku 1945 měl P. Mayer své poslední kázání, které již nedokončil. Připomínal v něm ty nejubožejší, nemocné, ty, co museli opustit vlast, vězněné i sirotky, o něž se starají apoštolové lásky k bližnímu, kteří svou sílu čerpají ze svatého přijímání. Po zdůraznění síly pocházející z eucharistie změněným hlasem opakoval: „ To je Pán“, a při třetím záchvatu mrtvice ztratil vědomí. Duši Pánu odevzdal téhož dne v mnichovské nemocnici Josefinum.

Jeho tělo odpočívá v mnichovském kostele Burgersaal, který je místem setkávání členů mariánské kongregace mužů. P. Ruperta Mayera blahořečil papež Jan Pavel II. roku 1987 na Olympijském stadionu v Mnichově.