Ignác Viktorin Raab

Jeden z největších malířů barokní doby se narodil r. 1715 v Nechanicích u Nového Bydžova jako dvanácté dítě řadové poddanské rodiny. Vypráví se, že již jako chlapec jevil velké sklony k malování. Když jednou doma počmáral křídou a uhlem všechny stěny a stoly, napadlo jeho otce Františka, že to nebude jen dětinská taškařice, a proto se časem rozhodl svého potomka poslat do Jičína, aby se tam učil malířskému umění u Jana Jiřího Majora. Tento malíř a výtečný žák slavného Petra Brandla bděl po sedm let nad úspěšným vývojem nadaného Ignáce, takže nakonec mohl se zadostiučiněním spatřit živoucí odměnu své námahy. Ignác načerpal velké myšlenky barokního uměleckého vyjadřování a získal svůj osobitý styl, který během života již zvlášť výrazně nezměnil.

Rok 1744 je pro Raaba mezníkem. Jako zralý muž vstupuje do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova s touhou stát se skromným řeholním bratrem v Božích službách. Tvůrci veškerenstva nabídl všechno, čím byl a co měl, tedy i své tvůrčí nadání. Už první zápis v seznamu noviců k jeho jménu uvádí slůvko "pictor" - malíř. Toto krátké označení Ignáce neopustí ani v tištěných katalozích České jezuitské provincie, které rok co rok svědčí o rozličných místech umělcova pobytu. Po dvouletém brněnském noviciátu a složení prvních slibů jej představení postupně posílají do jezuitských domů v Klatovech, Uherském Hradišti, Olomouci, Jihlavě, Kutné Hoře, do Prahy ke sv. Klimentu, na čas do novoměstské koleje u sv. Ignáce a také do Opavy. Ignácovo poslání na těchto místech bylo jasné - všude bylo potřeba dovedné ruky malíře. Kromě toho vykonával ještě všelijaké doprovodné úlohy, například službu kredenciála, která obnášela přípravu jídelny ke společnému stravování, jindy zase funkci pomocníka ošetřovatele nemocných v řádovém domě. Zjevně jej však tyto činnosti příliš nevyčerpávaly, k čemuž máme jasný důkaz - úctyhodné množství obrazů, pocházejících právě z tohoto období. Raab se svou malířskou tvorbou podílel na výzdobě řady kostelů, rozsáhlými obrazovými cykly ze životů světců plnil jinak strohé chodby jezuitských kolegií a v menší míře se věnoval také freskové malbě.

Nejdelší období svého jezuitského života strávil v pražském Klementinu (pobýval zde v l. 1758-69 a ještě r. 1771), kde se kolem něj postupně vytvořila malířská dílna. Raab byl ideovým tvůrcem kompozic obrazů, díla načrtával, dohlížel na kvalitu jejich provedení a v případě potřeby zasáhl vlastní rukou. Samozřejmě že nescházely ani práce, které si vyhrazoval pouze pro svůj štětec. Z jeho tehdejších spolupracovníků známe jezuitu Josefa Kramolína, rovněž výtečného malíře.

Raab svůj klementinský pobyt výrazněji přerušil pouze r. 1770, kdy bydlel u sv. Ignáce na Novém Městě pražském, zdá se však, že kvůli tomu svou dílnu nepřemisťoval a že do ní docházel. Využijme příležitosti a podívejme se na jeho činnost pro novoměstské jezuity. V kostele sv. Ignáce si dodnes můžeme prohlížet čtyři jeho oltářní obrazy, a to sv. Libora, sv. Františka Xaverského s malým obrazem sv. Tekly, sv. Barbory a sv. Františka Borgiáše. Chodby přilehlé kolejní budovy původně zdobily tři velké cykly ze života jezuitských světců, totiž sv. Ignáce z Loyoly (27 pláten; zachováno 24 v Bohosudově), sv. Františka Xaverského (29; zachováno 12 v Bohosudově) a sv. Františka de Regis (21; ztraceno); k nim se pojil ještě cyklus deseti obrazů v refektáři, které představovaly výjevy ze Starého a Nového Zákona, vztahující se k jídlu (4 jsou v majetku vyšehradské kapituly). Cyklus sv. Aloise Gonzagy (21; zachováno ve Štěkni) a sv. Stanislava Kostky (26; zachováno ve Štěkni) byl tvořen pro Klementinum. Uvážíme-li, že těchto 137 obrazů (92 z nich viselo v novoměstském chrámu sv. Ignáce a v přilehlé koleji) vzniklo asi ve třech letech, totiž 1769-71, že obrazy světeckých cyklů mají rozměry cca 2,2 x 2 m a hlavně že naprostá většina těchto děl je vysoce kvalitní, pak téměř nevycházíme z úžasu. Je jasné, že Raabovi v této práci pomáhala jeho dílna, avšak výtečná úroveň, se kterou se tu shledáváme, vypovídá o časté a někdy i výlučné tvůrčí účasti samotného mistra.

Rok 1773 s sebou přinesl zrušení Tovaryšstva Ježíšova a z Raaba se stal exjezuita, který si musel najednou nově upravit život a najít si nové působiště. Jistě to nebylo lehké po tolika letech řeholního zasvěcení. Raab duchovní rozměr rozhodně nemínil opustit, a tak jej zjevně potěšilo, když našel přijetí u velehradských cisterciáků. Ti rádi využívali jeho uměleckého nadání pro své plány a Raab pro ně s neutuchající vytrvalostí tvořil jedno dílo za druhým. Po kvalitativní stránce však jeho tvorba byla již za vrcholem a postupně slábla, lehká bravurnost rokokového stylu začala ustupovat klasicistním prvkům. Právě z tohoto období pochází svědectví, které později zaznamenal kněz Fr. Malota: "Ignác Raab byl umělec velmi jarého a veselého ducha a práce mu šla hravě od ruky. Při malování, dostal-li návštěvu, rád laškoval, se smál, ale štětec v jeho ruce jen jen se kmital, čímž ovšem lze pochopit velký počet obrazů, jež až posud porůznu se vyskytují." Ještě něco, Raab se nepodepsal téměř na žádný ze svých obrazů, vždyť kdo byl pravým původcem jeho nadání?

Velehradský klášter potkal v r. 1784 osud, podobný dějinám mnoha dalších řeholních domů v habsburské monarchii - byl zrušen. Ač museli odejít Raabovi hostitelé, on sám se rozhodl zůstat. Zbytek svého života prožil na Velehradě v umělecké práci, kterou si vydělával na živobytí, až mu konečně r. 1787 smrt vyrazila štětec z pilné ruky.

Tolik zhruba víme o curriculu vitae nejplodnějšího českého malíře vůbec. Je to skutečně několik bodů pospojovaných skrytou každodenností. V Raabově díle však můžeme stále hledat umělcovu tvář. Podat přehledný seznam jeho tvorby by zabralo hodně místa a proto jsem na ukázku výše popsal pouze práce pro kostel sv. Ignáce v Praze a bývalou novoměstskou kolej.