P. Josef Jaroš

Narodil se v Praze 10. září 1877 ve zbožné rodině. Po obecné škole studoval v Praze na gymnáziu a toto studium zakončil úspěšně maturitou. Přesná data neznám. Po maturitě vstoupil do arcidiecézního kněžského semináře a po ukončení čtyřletého studia byl vysvěcen v Praze na kněze. Nějaký čas pracoval v duchovní správě v Chebu jako kaplan. V tom čase si vykonal individuální osmidenní exercicie sv. Ignáce a rozhodl se pro řeholní život v Tovaryšstvu Ježíšově. S dovolením svého arcibiskupa začal noviciát 10. září 1901 na Velehradě. Po dvou letech noviciátních se zasvětil Pánu prvními řeholními sliby. Doplnil potom studia křesťanské filosofie v Bratislavě a byl představenými po jejich skončení poslán jako prefekt do koleje s gymnáziem v Travniku v Bosně. Nevíme přesně, jak dlouho tam pobyl, než je zaznamenán jako operář − duchovní pracovník − při řádovém kostele jezuitů v Trnavě na Slovensku. Další záznamy o něm mluví, že v Innsbrucku doplnil teologická studia podle zvyklostí v Tovaryšstvu. Třetí probací ve Svatém Ondřeji ukončil svou přípravu.

Byl rok na Velehradě v duchovní správě a podle dispozic představených byl poslán do Prahy. Měl tam konat univerzitní studia, aby jako kvalifikovaný profesor mohl pracovat v našich gymnáziích. Ke studiu na univerzitě však jeho zdraví nestačilo, a tak se vrátil do řádové duchovní správy. Jedno zcela přesné datum nám jej uvádí 2. února 1912, jak skládá poslední řeholní sliby. V roce 1916, kdy se otevírala na Velehradě apoštolská škola − gymnázium, je poslán z Prahy na Velehrad jako generální prefekt − vychovatel − v konviktu při apoštolské škole. Nepřetržitě zde působil do roku 1919. V tomto roce se už silně projevovala žaludeční choroba. Byl proto poslán na zotavenou na Svatý Hostýn. Odtud se ještě znovu v roce 1920 vrátil na Velehrad do apoštolské školy. Do Prahy odejel kvůli nutné operaci, která však zjistila jen jeho beznadějný zdravotní stav. V Praze zemřel 26. února 1921 ve věku pouhých 44 roků života. Byl pochován v areálu jezuitských hrobů na Vyšehradě.

P. Jaroš velice přilnul k Velehradu a k jeho slavné minulosti. Pilně sbíral staré památky a studoval dějiny starého Velehradu. Se sobě vlastním zápalem k tomu vedl i své žáky. Sám byl výborným malířem, proto měl dobrý vztah k umění. Využil však své kreslířské dovednosti a pilně také kreslil všechno, co mělo nějaký vztah k cyrilometodějské tradici. Z těchto kreseb a jiných sesbíraných památek si shromáždil své malé muzeum. Z historie se zajímal i o podání, které zvěstovalo, že sv. Cyril a Metoděj přinesli na Moravu jimi uctívaný obraz Panny Marie. V pozdější tradici byl tento obraz nazýván "Madona velehradská". Za husitských bouří z Velehradu zmizel. P. Jaroše tato ztráta velmi mrzela a kvůli ní se začal zabývat myšlenkou na nějaký nový krásný obraz Panny Marie, který by důstojně mohl nést název "Velehradská Madona". Tato myšlenka v srdci P. Jaroše mohutněla a spojovala se s myšlenkou na jednotu slovanských křesťanů. Pro tento svůj zápal a vizi našel v prof. Emanuelovi Dítěti, akademickém malíři, porozumění. Tento malíř vytvořil velmi krásnou kopii Římské Madony z kostela Panny Marie Sněžné. P. Jaroš spolu s autorem obrazu vymysleli i nádherný rám z bronzu a pozlacený, který modeloval prof. Zálesák. Rám je poset drahokamy. Drobnomalby provedli akademičtí malíři Urban a Krysan. Ve středu horního rámu je ostatek z trnové koruny Pána, dole ostatky sv. Josafata. Tento velehradský skvost byl slavnostně přinesen na Velehrad 6. září 19l9 a byl umístněn nejprve na oltáříku v bazilice. Ve staré sakristii byla socha sv. Josefa. Po nějakém čase došlo k výměně. Na oltářík v bazilice byla dána socha sv. Josefa a obraz Matky Unie, i kvůli větší ochraně, byl umístněn v druhé sakristii. V roce 1937 byla tato druhá sakristie přeměněna na kapli Matky Unie. Byl zbudován mramorový oltář se zlaceným svatostánkem, na němž byl umístěn obraz "Matky Unie". Tak došlo k naplnění "snu" P. Jaroše a na Velehradě je nová "Velehradská Madona".

P. Jaroš byl Pánem obdařen duší vpravdě upřímnou a zbožnou s velkým misijním zápalem. Měl v sobě podle svědectví svých současníků cosi, čím bezděky přitahoval a okouzloval. Z jeho jednání vanul nadpřirozený duch a jeho pohnutky byly ryzí. Ve výchově se snažil někdy s trochou upřílišněnosti všemu dávat nadpřirozený směr. Jeho větší úspěch v práci a činnosti byl brzděn těžkou žaludeční chorobou.

Třebaže v relativně krátkém životě, přece zanechal po sobě P. Jaroš ovoce své spisovatelské činnosti. Stěžejním jeho dílem je vzácná kniha "Život podle Božského Srdce Páně". Vydání se nedočkal. To pořídil rok po jeho smrti P. František Kubíček SJ. Toto vydání vyšlo nákladem Dědictví svatojanského roku 1922 a mělo 586 stran. -Druhé vydání opět v péči P. Kubíčka SJ vyšlo nákladem družstva "Vlast" roku 1925 a má 550 stran. Třetí vydání opět nákladem Dědictví svatojanského, Praha 1933, má jako první 586 stran. Ve všech vydáních jsou vyobrazení Josefa Führicha. Mnohé články jsou vlastně poutavé a duchaplné výklady těchto vyobrazení. V rukopise zůstala další větší práce P. Jaroše. Je to historická studie "Ostatky sv. Klimenta" z roku 1917. Tento rukopis je uchován ve Státním archivu v Brně.

Jinak P. Jaroš napsal i více delších či kratších pojednání do různých časopisů. Šlo převážně o časopisy náboženské, např. Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje; Hlasy svatohostýnské; Zprávy velehradské; Časopis Katolického duchovenstva (ČKD); Ve službách Královny; Zprávy z Bubenče; Příloha Našince apod.
Za zvláštní zmínku stojí tyto časopisecké příspěvky z pera P. Josefa Jaroše SJ:
O dělnické otázce - výklad encykliky Rerum novarum Lva XIII. - Duchovní rádce Obraz Madony v klášteře Alžbětinek: Památky archeologické 1913.
Příspěvek k dějinám písně svatováclavské, ČKD 1914; samostatný otisk 1914 nákladem vlastním.
Vzpomínky na P. Josefa Svobodu TJ, Ve službách Královny, Praha 1914.
Zničený chrám sv. Demetria v Sofii a Velehrad, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, 1919.
Velehrad a Děvín, Zprávy velehradské 1921.
Svatý Josef - zachovatel míru, brožurka nákladem Farního úřadu Velehrad 1919.
List z posvátného Velehradu - Památce Moravana sv. Klementa Hofbauera - O nové korunce Panny Marie svatohostýnské - Zpráva o poutnících svatohostýnských ze starších dob - Zajímavá zpráva o hrobě Jaroslava ze Šternberka: všechno v Hlasech svatohostýnských, v ročníku XVI, v různých číslech.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 111−119.