P. Josef Botor

Rodák Slezan ze Starého Města u Frýdku. Po obecné škole a měšťance odešel na Velehrad na gymnázium. Po sextě vstoupil 8. září 1927 do noviciátu Tovaryšstva na Velehradě. Po slibech studoval filosofii v Krakowě v Polsku (1929−1932). V letech 1932−1934 pokračoval v gymnaziálních studiích, jeden rok na Velehradě a jeden rok v Praze-Bubenči. Tam v roce 1934 maturoval. Po maturitě byl dva roky prefektem studentů ve velehradské koleji. Na teologii byl poslán do Polska a rok studoval na Bobolaneu v Lublině. Další dva roky do vysvěcení na kněze 27. srpna 1939 byl ve Valkenburgu v Holandsku. Blížící se válečné události způsobily, že po primici se do Holandska nevrátil, ale dokončil teologii v Benešově soukromě.

Po skončení teologie byl na Velehradě mezi studenty jako generální prefekt. V roce 1941 byl ministrem domu u sv. Ignáce v Praze a tamtéž ředitelem Mariánské družiny studentů. Protože ještě neměl vykonanou třetí probaci, byl poslán na Svatý Hostýn, kde si ji konal spolu s P. Havelkou, P. Šupou a slovenským P. Zdenko Homolkou pod vedením P. Škarka. Do roku 1945 byl na Velehradě exercitátorem a ředitelem Mariánské družiny mužů.

Po válce byl poslán do Hradce Králové jako ministr domu, dával exercicie a rekolekce kněžím. Byl při tom ředitelem Mariánské družiny mužů a jinochů.

Dispozice roku 1946 jej určila na Svatý Hostýn, kde byl spirituálem domu, kazatelem a zpovědníkem v kostele, jezdil dávat duchovní cvičení apod.

V roce 1947 byl na Velehradě ředitelem exercičního domu Stojanov. Dával tam také mnoho kurzů exercicií. Byl velice oblíbeným exercitátorem. Jeho činnost na Stojanově v oblasti tak důležité práce Tovaryšstva Ježíšova byla zmařena dne 13. dubna 1950.

S ostatními byl odvezen do lágru v Bohosudově. Další pobyt byl v lágru Osek a Želiv. Ze Želiva byl 9. dubna 1954 transportován mezi staré a nemocné na Moravec.

Jako 46letý patřil na Moravci k nejmladším. Jeho nepříliš pevné zdraví se zlepšilo, a tak v roce 1955 odešel jako spirituál k řeholním sestrám do Oseka. Po smrti P. Kubeše v dubnu 1967 se stal duchovním řeholních sester sv. Hedviky v Břežanech. V roce 1968 se uvolnila možnost i pro řeholníky k ustanovení ve veřejné farní duchovní správě. Tak Otec Šilhan domluvil s P. Botorem, aby odešel do olomoucké arcidiecéze na Krnovsko. Stal se administrátorem v Třemešné a v Liptani.

Po normalizaci nemohl P. Botor na tomto místě zůstat a stal se administrátorem dvou ještě horších farností na Krnovsku − Linhartovy a Hošťálkovy. Bydlení tam bylo nevhodné, a tak se otec odstěhoval se svolením farního úřadu v Krnově na faru do Krnova-Kostelce. Tamní kostel byl spravován z Krnova, ale přízemní menší fara byla prázdná. Pro stárnoucího otce Botora to bylo příjemné bydlení. Ve všední dny sloužíval mši svatou řeholním sestrám v Ježníku u Krnova. V neděli jej nějaký farník odvezl do farností Linhartovy a Hošťálkovy, kde byla na mši svaté jen velmi malá účast, jen několik lidí.

Po roce 1980 se zdravotní stav P. Botora opět zhoršoval. Asi pět posledních let se opakovaly mozkové příhody. Ty jej na nějaký týden připoutaly na lůžko, nebo částečně znemožnily. Vždy se stav zlepšil aspoň natolik, že P. Botor si mohl odsloužit mši svatou. A tak i když se jednalo o jeho přemístění na Moravec, vždy jak se stav zlepšil, z toho sešlo. Stejně bylo darem Božím, že P. Botor, vždy spíš slabší tělesné konstituce, se zdravotními potížemi se dočkal skoro 80 let.

Je pochován v Krnově na místním hřbitově.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 530−531.