P. Rudolf Dušek

Rudolf Dušek se narodil 20. listopadu 1917 v Praze-Nuslích v katolické rodině. Studoval na pražském osmiletém Arcibiskupském gymnáziu, které bylo svěřeno jezuitům. Po maturitě v roce 1936 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po dvouletém noviciátu v Benešově absolvoval tříleté studium filozofie na jezuitském Filozofickém institutu v Benešově. V roce 1941 odešel na velehradské gymnázium, kde se stal prefektem nejmladších žáků a zároveň je vyučoval latině.

V letech 1942-1944 studoval teologii v Praze. Univerzita byla tehdy už zrušena a jezuitský dům obsazen. Mladí jezuitští studenti se proto odstěhovali na Strahov k premonstrátům, kde pokračovali ve svém studiu pod vedením několika starších spolubratrů. Na některé předměty studenti docházeli na diecézní učiliště u františkánů při kostele Panny Marie Sněžné. Mezi přednášejícími byli i známí profesoři Merell, Konůpek a Bogner. Po dvouletém studiu teologie byl na Strahově 22. července 1944 zatčen gestapem. Byl nejprve vyslýchán a uvězněn v Praze na Pankráci a pak poslán do koncentračního tábora v Terezíně. V soudním spise byl u jeho jména zápis RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí). Život mu zachránilo jen to, že již po roce věznění v Terezíně skončila válka.

Po návratu z Terezína se léčil na skvrnitý tyfus a revmatismus. Udělal si rychlokurz angličtiny a v prosinci 1945 odjel do Anglie, kde na Heythrop College u Oxfordu dokončil studia teologie. Tam byl také 12. září 1946 vysvěcen na kněze. Po roce se vrátil do vlasti a v letech 1947-1950 studoval latinu a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Zároveň se staral o Mariánskou družinu studentů a s jezuitským spolubratrem Adolfem Kajprem chodil do kroužku vysokoškolských studentů klasické filologie.

V roce 1950 byl ovšem komunistickým režimem znovu zatčen a byl odsouzen ke dvanácti letům vězení za vlastizradu a špionáž ve prospěch Vatikánu. Při jedné amnestii mu byl sice trest milostivě snížen na 11 a půl roku, ale propuštěn byl až z Mírova, kde prožil osm let svého věznění, na velkou amnestii začátkem května 1960. V komunistickém žaláři se setkal s velkými osobnostmi tehdejší církve, s františkánem Janem Evangelistou Urbanem, s řeckokatolickým biskupem Vasilem Hopkem, který byl později blahořečen, s teologem Otou Mádrem nebo dominikánem Reginaldem Dacíkem.

Po propuštění mu nebylo dovoleno vykonávat kněžské povolání, a tak v letech 1960-1968 pracoval v družstvu Drutěva. Později se stal vedoucím v chráněné dílně pro invalidní mládež. Soukromě se věnoval defektologii, pro zvýšení kvalifikace absolvoval i dvouleté studium sociální práce, které tehdy zřídil Magistrát hlavního města Prahy.

Po Pražském jaru v roce 1968 dostal „státní souhlas“ k vykonávání duchovní služby a několik měsíců působil v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí a potom krátce v Košířích. Ještě v témže roce přešel do Ústavu sociální péče v Horním Maxově, kde působily jako ošetřovatelky Anglické panny, a pak do Leontýna u Křivoklátu, kde byly sestry boromejky. V roce 1971 působil na mariánském poutním místě v Dolním Ročově u sester voršilek, které pracovaly jako zdravotní sestry v dětské psychiatrické léčebně. Působil i v místní duchovní správě a také v okolních farnostech. Roku 1990 se stal administrátorem lounského děkanství. V roce 1992 přešel do Bohosudova, kde se otevíralo znovu založené biskupské gymnázium, aby tam zasedal v komisi při přijímacích zkouškách.

V září 1993 odešel do Kolína a v prosinci pak do Prahy ke sv. Ignáci. Pracoval na provincialátě a v duchovní správě. Od roku 1994 se věnoval dvěma Mariánským družinám a inicioval založení Společenství křesťanského života (SKŽ). V posledních letech byl v domácím léčení a dokud mohl, denně sloužil mši svatou. Zemřel 29. února 2012.