P. Pavel Nemeškal

P. Nemeškal se narodil v obci Radkovice blízko Hrotovic na západní Moravě. Obecnou školu navštěvoval v rodišti, první třídu gymnázia ve Znojmě, druhou v Brně a třetí v Hlučíně. Pak přišel na řádové gymnázium na Velehrad a tam v letech 1922−1925 udělal tři třídy včetně sexty. Septimu studoval soukromě. Dne 14. srpna 1926 vstoupil do noviciátu. Po dvou letech, když složil řeholní sliby, studoval na arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči oktávu a maturoval s vyznamenáním. V roce 1929 byl poslán na filosofii do Krakova a vrátil se po třech letech domů. Rok byl prefektem v konviktu papežské koleje velehradské. V letech 1933−1937 absolvoval na univerzitě v Innsbrucku teologii. Na kněze byl vysvěcen 26. července 1936 v Innsbrucku.

V roce 1937 byl zapsán na Karlově univerzitě v Praze na klasické filologii. Zavřením vysokých škol v roce 1939 skončila jeho předpokládaná dráha středoškolského profesora. Byl poslán do Říma, kde na Gregoriánské univerzitě dělal dva roky speciální studia filosofie. Zakončil je doktorátem filosofie a dostal právo učit na jezuitských vysokých školách filosofii. Po návratu domů v roce 1941 začal v Benešově u Prahy třetí probaci. V roce 1942 byl tedy hotov jako jezuita se svou přípravou na činnost. Od roku 1942 vyučoval filosofii, převážně racionální psychologii a theodiceu na provinčním Filosofickém institutu na Velehradě, v Brně a Děčíně. V Děčíně ústav skončil svou existenci komunistickou zvůlí. Profesoři i žáci se stali jednostejně vězni komunistických lágrů.

V Bohosudově v lágru se začaly projevovat intenzivně sluchové potíže P. Nemeškala. Byl poslán do vězeňské nemocnice v Semilech. Asi po třech týdnech se vrátil. Vyprávěl o tamní léčbě jako o "koňské" kůře", která nejen že nepomohla, ale naopak stav pacienta zhoršila natolik, že přestával slyšet nadobro a jen velmi těžce se dorozumíval se svým okolím. Z Bohosudova prošel ještě Osekem do Želiva. Jako práce neschopný byl odtud 22. října 1953 transportován do lágru pro staré a nemocné na Moravec.

Na Moravci zůstal skoro 10 roků. Sestry boromejky žádaly na Moravci nějakého kněze, který by jim aspoň odsloužil mši svatou, protože byly na samotě v Kůsově u Vimperka a kněžím tam bylo obtížné z nějaké okolní farnosti dojíždět. Přijaly tedy i skoro hluchého P. Nemeškala s radostí a on jim poctivě a s láskou sloužil, jak jen mohl, víc jako dvacet roků. Zvykli si na sebe tak, že spolu, i přes značné sluchové potíže P. Nemeškala, žili k prospěchu svých duší. Otec Nemeškal pracoval i tam celé dny, kdy nic neměl pro sestřičky, na své filosofii, spíš však studiem než perem. Přesto se ujal úkolu udělat theodiceu česky, aby tak vyplnil mezeru v písemném filosofickém kurzu, který napsal P. Vojtek.

Ale i P. Nemeškal velice náhle zemřel. Začaly se projevovat obtíže žaludeční. Byl jsem za ním asi dva dny před tím, než měl nastoupit na operaci. Byl klidný a odevzdaný do vůle Boží. Všichni včetně lékařů všechno považovali za normální. Jen několik dnů po operaci, v pátek odpoledne zemřel, a ta zpráva všechny překvapila. Sestry boromejky pro četná úmrtí starých sester a zvýšený počet stárnoucích a nemocných musely postupně opouštět ústavy. Domluvili jsme se tedy, že by bylo nejlépe, kdyby otec byl pochován někde jinde. Převozy do našich jezuitských hrobů nebyly sice zakázané, ale vždy se tomu všelijak bránilo, proto jsme se rozhodli, že bude pochován ve svém rodišti v Radkovicích u Hrotovic. Rozloučení se mší svatou za účasti kněží z okolí bylo ve Stachách, ale uložení do hrobu v Radkovicích.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 497−499.