P. Josef Sukop

Narodil se v Žádovicích, farnost Ježov u Kyjova. Do obecné školy chodil v rodišti. V roce 1923 začal na velehradském řádovém gymnáziu svá středoškolská studia. Přerušil je v roce 1930, kdy vstoupil do noviciátu na Velehradě. Dne 15. srpna 1932 složil řeholní sliby po noviciátě a v Praze-Bubenči pak dělal oktávu. Maturitu složil na tomto gymnáziu 23. června 1933. V letech 1933−1936 byl v Pullachu na Berchmanskolleg, kde studoval filosofii. V letech 1936−1939 byl prefektem − rok na Velehradě a dva roky v Praze-Bubenči. V roce 1939 odejel do Itálie na teologická studia, která vykonal v Chieri u Turína. Na kněze tam byl vysvěcen 13. května 1942. Zůstal ještě v Chieri čtvrtý rok teologie a v roce 1943−1944 vykonal třetí probaci ve Florencii. Protože se už nebylo možné vrátit domů, pracoval v duchovní správě v Itálii, v Padově a v Tridentu.

Po válce, když přišel zpět do české provincie, byl rok v Hradci Králové jako operář. Dva roky byl v Praze u sv. Ignáce ministrem domu a vedl jako ředitel Mariánskou družinu akademiků a družinu studentů. Současně byl také sekretářem Mariánských družin při provincialátě a Apoštolátu modlitby. V Praze zůstal do roku 1948, kdy byl poslán na Biskupské gymnázium s konviktem do Brna. Stal se tam velmi oblíbeným generálním prefektem. Tuto službu vykonával až do zajištění všech do 13. dubna 1950. V lágrech pracoval na různých pracích v Bohosudově i v Oseku. Z Oseka byl transportován do Želiva, kde zůstal až do zrušení želivského lágru.

Odtud přišel s mnohými ještě do Králík, kde pracoval v lese. Při kácení stromů tam utrpěl těžký úraz. Strom, odpérovaný po pádu na jiný strom, jej zasáhl v obličeji. Byl dlouho hospitalizován. Měl takřka sdrátovanou čelist. Uzdravil se, byl dál internován, nepropuštěn. Zato v roce 1959, 17. října, byl zatčen a odvezen do vazby do Ostravy. Tam byl spolu s mnohými našimi 7. března 1960 souzen a vysloužil si vysoký trest 14 roků. Ve výkonu trestu byl jednak ve Rtyni na "Tmaváku" jako horník, ale převážně ve Valdicích jako brusič skla. Jako na P. Vojtka, Kučeru a Šitala ani na něho se nevztahovala amnestie 1962 nebo 1965, ani nebyl propuštěn po polovině trestu, ačkoliv jeho rodina o to žádala.

Byl propuštěn až na amnestii 9. května 1968. Přišel domů do Žádovic k mamince a sestře. Pracoval jako dělník v JZD Žádovice. Toto JZD se za něho také velice zasazovalo, aby mu trest byl zahlazen a mohl vykonávat kněžské povolání. To se brzy podařilo a tak, když se naši mohli vrátit ke sv. Ignáci do Prahy, P. Sukop tam přišel spolu s P. Plačkem jako jeho pomocník. Když se za postupující normalizace horšil vztah státu k církvi, museli naši u sv. Ignáce skončit. Bylo to 1. října 1975. Oba, P. Plaček i P. Sukop, ztratili státní souhlas k duchovenské činnosti.

Výborný vztah P. Sukopa za tohoto pobytu k Pražanům a jejich k P. Sukopovi způsobil, že zůstal i nadále v Praze, nějaký čas jako zaměstnanec motolské nemocnice, pak jako důchodce. Byl i nadále vyhledávaným zpovědníkem, apoštoloval mezi mladými a po pražských rodinách. Pomáhal také ve výchově našich mladých adeptů řeholního života.

Přes léto bydlel téměř celou dobu na bývalé vile spisovatele Aškenazyho ve Vlkančicích u Sázavy, kde si mnozí pod jeho vedením mohli udělat i "rekreaci duše" − duchovní cvičení. Když byla tato vila Aškenazymu zabavena (zůstal v cizině), i její správkyně ji musela opustit a samozřejmě i její podnájemník tam skončil své pobyty. Později se našla jakási možnost venkovského pobytu a duchovní práce blízko Mladé Boleslavi na chalupě pí. Ruth Křížkové. Tento dům byl ovšem pod dohledem StB, takže vznikalo pro P. Sukopa nové nebezpečí a otec prožíval, jak mně říkal krátce před smrtí, z toho ze všeho různá napětí. Ta vyústila za jednoho pobytu na této chalupě v mozkovou mrtvici.

Byl hospitalizován tedy v Mladé Boleslavi v Kosmonosích, v nemocnici, která už svým zjevem působila dost tristně. Nebylo tedy divu, že přátelé z Prahy za pomoci lékařů, kteří P. Sukopa znali z doby jeho manuální práce v motolské nemocnici, jej dali převézt do Prahy do nemocnice v Motole. Ale ani tento láskyplný čin, ani úsilí tamních lékařů nepomohlo. Pán si P. Sukopa k sobě povolal. Pohřeb P. Sukopa byl povolen od sv. Ignáce, kde byla mše svatá a výkrop. Pak byl převezen na přání své rodiny do Ježova, kam patří obec Žádovice farností, a tam uložen do hrobu svých rodičů.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 495−497.