P. František Šital

P Šital byl rodákem z jižních Čech, z Domoradic u Českého Krumlova. Obecnou školu navštěvoval pět roků v Českém Krumlově. V roce 1915, desetiletý, se stal chovancem konviktu při arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči. Tam se poprvé seznámil s jezuity. Maturoval s vyznamenáním a když se přihlásil do pražské arcidiecéze jako bohoslovec, byl poslán do Říma na filosoficko-teologická studia. Absolvoval je v letech 1923−1929 na papežské univerzitě Kongregace pro šíření víry Urbanianum.

Dosáhl doktorátu teologie a vrátil se do vlasti. V jednom roce, 1929−1930, byl na dvou místech kaplanem, totiž ve Smečně a v Křečovicích. Dva roky byl kaplanem a katechetou na školách v Benešově. Dne 1. listopadu 1934 byl přijat na teologickou fakultu Karlovy univerzity jako asistent. Byl však ještě poslán do Říma na speciální studia na Gregoriáně, aby se připravil na profesorskou dráhu. Tam dosáhl doktorátu filosofie v roce 1936. To přišel už podruhé do úzkého kontaktu s jezuity a rozhodl se vstoupit do řádu. Dne 15. května 1936 začíná noviciát v Benešově, ale dokončil ho v druhém roce noviciátu řeholními sliby v italském Gallarate. V letech 1938−1941 byl v Praze-Bubenči profesorem náboženství na arcibiskupském gymnáziu. V roce 1941−1942 byl v třetí probaci v Benešově.

Po ní, v roce 1942 až do dispozice v roce 1946, byl spirituálem kněžského semináře v Hradci Králové. Dispozicí v roce 1946 byl poslán jako rektor gymnázia do Prahy-Dejvic, aby za rok odtud přešel jako rektor koleje do Bohosudova. Tam byl až do 13. dubna roku 1950. Po zajištění byl dán do tábora nucených prací pro řeholníky s přísným režimem v Želivě k druhým představeným. V Želivě zůstal až do konce existence tohoto lágru v roce 1956. Byl pak převezen do Králík. Tam pracoval spolu s ostatními v hospodářství.

Dne 7. prosince 1959 byl zatčen a převezen do vazby do Ostravy, kde už bylo víc našich vyšetřováno. Tam byl pak 7. března 1960 soud s velkou skupinou našich. P. Šital byl odsouzen pro velezradu na 11 let. Delší dobu byl ve Rtyni na pověstném "Tmaváku" jako horník v uhelných dolech. Tam měl také úraz, který jej poznamenal na celý další život. Při závalu došlo ke zranění nohy, která po operaci zůstala kratší, takže na ni napadal. Po tomto úrazu byl přeřazen do Valdic na broušení skla. Na svobodu se nedostal ani na amnestii v roce 1962, ani v roce 1965. Teprve 20. června 1967 byl propuštěn z vězení na podmínku. Odešel k sestře do Domoradic, ale v roce 1968 se dostal do Oseku u Duchcova, kde věrně a obětavě sloužil Školským sestrám de Notre Dame, ale také několika bratřím z různých řádů, kteří tam zůstali pracovat ve stolárně, v kuchyni či na zahradě. Byli tam také čtyři čeští jezuité − bratři (Jelínek, Přerovský, Strnad a Machů a tři bratři slovenské provincie − dva z nich postupně odešli na Slovensko a zůstal tam z nich jen jeden − Fr. Prodaj; Fr. Přerovský zemřel před P. Šitalem). Přes všechna léta žila zde malá jezuitská komunita zásluhou P. Šitala přece jen pohromadě.

Dne 30. září roku 1978 byla sobota. Právě jsem přijel na návštěvu P. Šitala a bratří. Bylo poledne kolem jedné hodiny. Otce Šitala jsem nalezl ležícího na otománku. Říkal, že mu není dobře, a uváděl jako sebeobvinění, že včera byla nějaká výborná omáčka a i dnes byla nabízena, a že si ji neukázněně podle chuti vzal a že mu z ní není dobře.

To se mně nezdálo, protože tak svědomitý a pečlivý kuchař, jak byl Fr. Strnad, by to nebyl do jídelny poslal, kdyby to nebylo v pořádku. A záhy jsem si všiml, že P. Šital pořád drží ruku na prsou a odtud rukou si hladí levou paži směrem k rameni. Napadlo mě, že nejde o žaludeční nevolnost, ale o infarkt. Prosil jsem řeholní sestru, aby poslala pro doktora. Otec se nejprve bránil, ale sestra šla a zařídila potřebné.

Protože P. Šital byl vždy velmi uctivý, zvláště ke svým představeným, měl pořád snahu sedat, aby mě, když jsem přijel na návštěvu, nepřijímal vleže. Měl jsem co dělat, abych jej přiměl k tomu, aby zůstal v klidu ležet.

Přidržoval jsem jej za rameno, a když jsem pocítil jakýsi neklid, navrhl jsem, že se budeme modlit. A začal jsem "Pod ochranu tvou...". Při slovech "ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky" se P. Šital malinko nadzvedl a vydechl naposledy. Za necelou minutu přišel lékař, ale mohl už jen konstatovat smrt. Všechny oživovací pokusy byly marné. Hned vzápětí nato, když otce odvezli do zahradní kaple − márnice, jsem měl za jeho duši mši svatou. Pohřeb byl v Oseku, kde je také na hřbitově pochován.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 465−468.