F. Ludvík Stork

Narodil se v Lanštorfě blízko Břeclavi na Jižní Moravě. Do obecné školy chodil jeden rok v Lanštorfě, čtyři roky v Podivíně, do školy měšťanské ve Vídni. V Amtstettenu v Dolních Rakousích se učil jeden rok kupcem. Ve Vídni navštěvoval dvouletou obchodní školu. Před vstupem do řádu byl správcem pozůstalosti po svém otci, který byl mlynářem. Dne 30. července 1911 vstoupil do noviciátu na Velehradě. Za dva roky, na svátek sv. Ignáce, složil na Velehradě své první řeholní sliby. Po noviciátě zůstal půl roku na Velehradě, kde byl hospodářem.

V roce 1914−1915 byl vrátným v Innsbrucku, odkud musel narukovat do světové války na východní ruskou frontu. Od roku 1916 byl na italské frontě. Od listopadu 1918 byl v italském zajetí a od března do září 1919 u československé domobrany v Gallarate. Po návratu z vojny byl do konce roku v Bubenči zástupcem prefekta a pracoval po domě. V roce 1920 se stal sociem-bratrem provinciála a byl v této službě až do července roku 1934. V roce 1934−1935, do února, byl manuduktorem noviců-bratří v Benešově. V únoru 1935 byl poslán do viceprovincie slovenské jako socius-bratr otce viceprovinciála. Zároveň byl pomocníkem provinčního prokurátora. V červenci roku 1939 se vrátil opět do Prahy do provincialátu a byl i zde osvědčeným sociem-bratrem otce provinciála, a to až do 13. dubna 1950.

Milý a pozorný ke spolubratřím, ke kněžím vždy uctivý Fr. Stork přišel do lágru v Bohosudově a tam byl pro každého z nás povzbuzením svým klidem, úsměvem a věrností své pečlivosti, hodné jezuity. Jestli se snad žádalo a pořád žádá, aby jezuita ve všem překročil aspoň trochu průměr (mediocritatem superavit − to je známka života jezuity), pak Fr. Stork byl toho dokladem i v lágrech v Bohosudově, v Oseku či v Králíkách. Z Králík už jako starý přišel 24. listopadu 1953 na Moravec. Sestry jej daly do jednoho pokoje s jeho bratrem P. Aloisem Storkem, protože ten už potřeboval v lecčems pomoc. Fr. Ludvík s výjimkou věznění P. Aloise byl s ním a dosloužil mu až do smrti. Zvláště se pečlivě staral, aby P. Alois mohl co nejdéle sloužit mši svatou, modlil se s ním a konal duchovní cvičení. Vždy také, až do vysokého věku, dělával něco pro dobro moraveckého domu. Nakonec, kdy už slábl, stále se staral aspoň o velké hodiny, natahoval je, seřizoval, mazal apod. Vždycky měl všechno potřebné v evidenci o spolubratřích a ostatním to připomínal.

Pohřeb měl na Moravci. Za zmínku stojí, že na tento pohřeb přišlo nejméně našich. Jak se to mohlo stát? Mnozí potom toho litovali, že tak vynikajícího bratra nedoprovodili na jeho poslední cestě. Poslal jsem všem našim jako obvykle oznámení o úmrtí a o pohřbu. Tehdy jezdíval z Moravce pomáhat ke mně na zahradu do Brna Fr. Sucháček. Když odpoledne odcházel na autobus, dal jsem mu všechny obálky, aby je hodil do schránky. Použil schránku v průjezdu Domova důchodců u alžbětinek. Ačkoliv se měla vybírat také denně, stávalo se, že ji tam i více dní pošta nevybírala. To ovšem Fr. Sucháček nemohl tušit. Tak se stalo, že oznámení, ačkoli po jejich odeslání do pohřbu bylo dost času, došla až po pohřbu. Jen náhodně jsem se od jednoho otce z okolí Brna dozvěděl, že nic nedostal. Tak jsem pojal podezření, že to s odesláním špatně dopadlo, a aspoň těm nejbližším kolem Brna jsem ještě podal telefonickou zprávu s prosbou o účast. A tak se nás přece jen aspoň patnáct sešlo. Bylo mně to velice líto, i když jsem věděl, že pokorný Fr. Ludvík, nebo lépe − jak jsme si všichni navykli říkat − Ludvíček, by to komentoval, kdyby mohl, úsměvem.

Fr. Stork byl i velmi manuálně zručný. Když pražská kurie dostala první auto, bylo svěřeno pečlivým rukám vzorného řidiče, ale i údržbáře a opraváře Fr. Ludvíka. Byl na něj vždy spoleh. Kdybych si chtěl někdy vybavit ideální obraz bratra naší české provincie − bezděčně by se asi dostala postava Fr. Storka na první místo.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 461−464.