P. Antonín Lepka

P. Antonín Lepka se narodil 9. června 1905 v Kunštátě na Blanensku. Obecnou školu navštěvoval v Kunštátě. V roce 1916 jej rodiče dali na studia na Velehrad na tamní řádové gymnázium. V roce 1921 jako šestnáctiletý vstoupil do Tovaryšstva, kam následoval svého staršího bratra, P. Josefa Lepku. Noviciát vykonal v Trnavě. Po jeho skončení v roce 1923 pokračoval ve středoškolském studiu rok na Velehradě a rok na bubenečském gymnáziu v Praze. Maturoval v roce 1925 s vyznamenáním. Po maturitě odejel do Pullachu u Mnichova, kde studoval tři roky filozofii. V letech 1928−1932 studoval teologii v Lovani v Belgii. Po třetím roce byl v Bohosudově 24. června 1931 vysvěcen na kněze. Po skončení teologie byl poslán do Prahy-Bubenče na arcibiskupské gymnázium s konviktem. V konviktě byl dva roky (1932−1934) generálním prefektem.

V roce 1934 byl P. Lepka poslán připravit se na profesuru pro náš plánovaný Filozofický institut. Odejel do Říma, kde na Gregoriáně dělal speciální dvouletý kurz a 25. května 1936 tam dosáhl doktorátu z filozofie a oprávnění k vyučování filozofie na jezuitských školách. Ještě než začal vyučovat, vykonal si třetí probaci a působil v duchovní správě v Praze u sv. Ignáce.

A pak už začíná profesorská dráha P. Lepky. Učil kritiku a ontologii. Nejprve v Benešově v roce 1941. Protože na teologii neměli scholastici možnost za války odejet do ciziny, studovali teologii v Praze. Tam byl P. Lepka instruktorem pro teologii dogmatickou. Provizorní teologický ústav se musel po zabrání rezidence u sv. Ignáce vystěhovat na Strahov.

V červnu 1944 byl P. Antonín Lepka zatčen gestapem a byl téměř rok, do konce války, v koncentračním táboře v Terezíně. Když se vrátil, byl v první poválečné dispozici zase určen pro svou filozofii, protože teologové mohli jít zase studovat na školy v cizině. Filozofický institut se přestěhoval z Velehradu do Brna a později do Děčína. Tam byl P. Lepka společně s ostatními 13. dubna 1950 zajištěn. V lágrech byl v Bohosudově a na Králíkách. Když byl z Králík v prosinci roku 1960 propuštěn, nastěhoval se do Brna na Kamennou ulici do domova důchodců, kde našel práci topiče a pomocníka při pracích v zahradě. Konzistoř pro něj vyřídila státní souhlas, aby mohl po práci sestrám alžbětinkám, které v ústavu pracovaly a měly tam svou kapli, sloužit mši svatou. Když pak odešel do důchodu, zůstal tam dál bydlet; vykonával jen duchovní správu u sester a také kněžsky posloužil i obyvatelkám domova.

V Brně u alžbětinek zůstal až do roku 1972. Tehdy pan krajský církevní tajemník Bělohoubek, zřejmě po dobrých informacích, žádal na brněnské konzistoři, aby P. Lepka byl někam přeložen, nebo že ztratí souhlas. (V roce 1971 jsem se totiž nastěhoval na Kamennou 59. Zprostředkoval mně to P. Lepka. Samozřejmě, že jsme se navštěvovali. Stávalo se také, že když byl někdo ze spolubratří za mnou, navštívil také P. Lepku, takže měl najednou více návštěv.) Relace z ústavu zvěstovaly, že P. Lepka za mé nepřítomnosti vyřizuje některé řádové záležitosti za mě. Původně konzistoř chtěla, aby P. Lepka, který byl všude vážený, i vedením diecéze, zůstal jako výpomocný duchovní u sv. Maří Magdaleny v Brně a že by tam mohl mít i skromné bydlení. Ale ani s tím pan krajský tajemník nesouhlasil. Trval na tom, že "Lepka musí z Brna pryč". Naskytla se možnost, když z ústavu Skalice, kde byly sestry františkánky (OSF), odešel mladý františkán do duchovní správy. Dominikán P. Miketta, stejně nepohodlný jako P. Lepka, byl na Hradišti u Znojma u sester boromejek. P. Mikettu tedy z Hradiště poslali do Skalice a P. Lepku pak na Hradiště u Znojma k sestrám boromejkám. Po lidské stránce získal P. Lepka slušnější bydlení a také větší péči sester boromejek, kterým poctivě, horlivě a také rád sloužil. Stejně rád vypomohl v okolí i kdekoli ve Znojmě zpovídáním nebo zástupem, když si k tomu některý z kněží získal souhlas znojemského tajemníka.

Na Hradišti u Znojma žil až do své smrti. Ve znojemské nemocnici měl velkou péči − našel se tam lékař, který si jej oblíbil a dělal všechno pro to, aby se jeho zdravotní stav aspoň nezhoršoval. Dvakrát ročně si jej brával na své oddělení a dával mu sérii kapaček na roztažení cév. V únoru 1990 se stav zhoršil. P. Lepka musel být ve znojemské nemocnici hospitalizován. Lékaři dovolili, aby jej ošetřovala řádová sestra z Hradiště. Nakonec se pokusili o skoro ještě nemožné, jak by mu zachránili život − amputovali mu nohu. Bezvýsledně. Otec Lepka zemřel pokojně v noci, provázen modlitbou přítomné sestry. Rozloučení s P. Lepkou bylo v Hradišti u Znojma. K pohřbení byl převezen na Sv. Hostýn. Byl pochován do hrobu, v němž očekává vzkříšení spolu se svým bratrem jezuitou P. Josefem.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 554−559.