P. Alois Koláček

P. Koláček se narodil v Prostřední Bečvě na Valašsku. Gymnázium vystudoval v letech 1900−1908 ve Valašském Meziříčí. V roce 1908 po maturitě se přihlásil do olomouckého kněžského semináře. Byl přijat. Po čtyřletém studiu přijal 5. července 1912 kněžské svěcení v Olomouci. Tentýž rok dostal povolení, aby vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. Po kanonickém roce noviciátu na Velehradě byl poslán do Innsbrucku a na tamní univerzitě studoval dva roky (1913−1915) filosofii. Po doplňkových filosofických studiích byl poslán na bohosudovské německé gymnázium, kde vyučoval až do roku 1919 češtině. V roce 1919 odejel opět do Innsbrucku a po dva roky doplňoval teologická studia.

V roce 1921 se vrátil do vlasti a jeho působištěm se stal na dlouhá léta Velehrad. Působil zde v letech 1921−1934 s výjimkou jednoho roku třetí probace ve Florennes v Belgii. Vyučoval na řádovém velehradském gymnáziu matematiku, fyziku a ruštinu. V roce 1934 se stal velehradským, velmi úspěšným, rektorem. Byl jím až do roku 1938, kdy odešel do Prahy. I v Praze byl místním představeným pražské rezidence − superiorem. V roce 1940 si pro něho přijelo pražské Gestapo a po výsleších na "Pečkárně" byl dopraven do Dachau, kde byl až do roku 1945, kdy se vrátil do Prahy. Byl horlivým pražským operářem a pracovníkem na pražské periferii.

Dne 13. dubna 1950 večer odešel na celonoční adoraci ke sv. Josefovi na Malé Straně. Po adoraci 14. dubna, kdy byla celá Praha vzrušena tím, co se událo v noci v tolika pražských klášterech, odešel k jednomu svému známému pražskému lékaři. Od něho se odstěhoval do Malešic, na svou zamilovanou pražskou periferii, později sídliště. Tam na Mládkově ulici v sousedství kostelíka žil až do své smrti v samotě, ale i v horlivé činnosti.

Co všechno napadne, když se vysloví jméno P. Koláček? Především to, že to byl neúnavný člověk a že všechno, co dělal, dělal se zanícením, hodným syna sv. Ignáce. Syn Valašska uměl v práci vždy zabrat a nebál se dřiny a neúspěchů. Co všechno vykonal? Obnovil na Velehradě jako rektor obrovským nákladem baziliku. Uměl "dělat experiment žebroty" s kouzlem jemu vlastním. Byl "neodbytným přítelem", který se dal jedněmi dveřmi vyhodit, aby přišel druhými znovu. Chodil tak dlouho, až byl vyslyšen. Postavil ve vzdálenější vesnici, patřící velehradské farnosti, na Salaši krásnou kapli. Budoval však také duchovní chrámy. Apoštol pražské periferie působil v Malešicích. Snažil se být všechno všem, aby aspoň některé získal. Navštěvoval staré lidi a když nemohl přijít osobně, vždycky aspoň zatelefonoval, aby zjistil, co jim schází a čím by jim mohl prospět. Tak přišel také 16. října 1970 k sv. Ignáci, kde v té době působili naši otcové. Šel jako domů.

Doma zemřel na vrátnici, když telefonoval. Pohřeb byl od sv. Ignáce za účasti mnoha set lidí. Obřady u sv. Ignáce vedl tehdejší pražský administrátor − biskup Msgre. Tomášek. Také na bubenečském hřbitově ho osobně uložil obřady církve ke spolubratřím, s kterými tak rád prožíval své řeholní zasvěcení v Tovaryšstvu. Ochráncem posvátného Velehradu byl tehdy P. Vašíček. Přijel se s ním rozloučit a přivezl mu do pražského hrobu trochu velehradské hlíny. Příznačné bylo, jaké množství lidí se tlačilo k rakvi, když byla nesena, ať kostelem sv. Ignáce nebo hřbitovem v Bubenči, aby se jí mohli zbožně dotknout. (Obšírnější životopis od P. B. Pitruna se nachází v archivu české provincie.)

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 410−412.