Dokumenty

Ve službách Říma i světských panovníků

Miroslav Herold

Osvícenství katolického ducha

Je pravda, že jezuitský řád na poli pedagogickém formoval elitu celé řady zemí v Evropě i v zámoří. Naprostá většina mužské společenské elity procházela jezuitskýma rukama ve své formaci již od dětství. Byli to lidé, kteří pak dělali kariéru v církvi nebo ve státních službách, také spousta šlechticů a budoucích dvořanů. Jezuité používali jistý model, jistý způsob uvažování, který nějakým způsobem vtiskli do svých žáků. Je ale jasné, že respektovali svobodu svých žáků, takže ti, když se pak stali dospělými, si s tím, co dostali jako dědictví ve školách, mohli naložit po svém.

Nemůžeme však upřít, že nějaký vliv tam byl. Nicméně ve společnosti 18. století, a jisté předzvěsti máme už v 17. století, začala čím dál tím víc růst skupina myslitelů, kteří začali být velmi citliví na to, jakým způsobem a co jezuité do hlav a srdcí svých žáků vkládají. A začalo jim vadit, že je to způsob myšlení, který oni sami nesdílejí. Mluvím teď o členech katolické církve, z nichž mnozí těmi školami sami prošli! Začalo vznikat osvícenství katolického ducha, které počítalo s tím, že budeme věřit v Pána Boha, že se budeme účastnit náboženského života, ale že je potřeba náš pohled na svět začít obohacovat také o naši ratio, která vede k hlubšímu promýšlení světa. Začaly vznikat proudy, které používáním rozumu došly k myšlence, že role Boha a náboženského života a našeho vztahu k němu by mohla být pojata úplně jinak, než se do té doby pojímala. „Co kdybychom se světem zabývali jen jako my lidé, na kterých to závisí, a Pána Boha bychom úplně přestali potřebovat?“ Došlo zde k vnitřní intelektuální roztržce v idejích, v pohledu na svět a na naše přebývání v něm.

Církev a stát ve sporu o moc

K tomu přistupovala další roztržka, jejíž počátky nalezneme už ve středověku. Tou byla neustálá otázka vztahu mezi trůnem a oltářem, totiž jak bude o společnosti rozhodovat stát a jak církev. Jezuitský řád byl nástroj, který loajálně sloužil panovníkům, tedy státní moci, ale přitom byl poslušný svému vedení v Římě. Do celé té oblasti proto ještě vstupovala otázka nezávislosti periferie, tj. daného státu, na nějakém centru. Vždyť přece francouzský král si nenechá nic diktovat od nějakého generála Tovaryšstva, který sídlí v Římě a francouzským věcem nerozumí! Tato modelová situace se týká i dalších řeholních řádů a také světského kléru a biskupů. Jezuité se dostali do této situace, protože byli hodně vidět. Protože to z velké části byli oni, kdo formoval elitu, která pak na oněch dvorech působila jako ministři či rádci panovníků.

Postupně docházelo k tomu, že světské elity si samy začaly vytvářet vlastní akademie a školy, které byly nezávislé na jezuitském školství. Například Marie Terezie doslova donutila jezuity na našem území, aby změnili svůj styl vyučování, který si tradičně drželi již od roku 1599, kdy byly vydány směrnice pro jezuitské školství, tzv. Ratio studiorum. Naráželo se na to, že jezuité si jeli v daném směru, a státní moc se mohla vzteknout, takže Marie Terezie nakonec řekla: „Já vám všechny školy zavřu, pokud mě neposlechnete!“ Jezuitům tedy nezbývalo než akceptovat vůli panovnice a změnit školský systém. A to Marie Terezie byla velká obdivovatelka a přítelkyně Tovaryšstva! Neuvažovala nad tím, že by byl řád zrušen, a nechtěla to! Ale zároveň to byla ona, kdo se postaral, aby vznikaly jisté akademie pro jistou elitu společnosti, na nichž jezuité neměli vliv. Mnohdy to tak bylo i v jiných zemích. Začínaly tam působit paralelní skupiny lidí, které už byly na Tovaryšstvu nezávislé, a to vedlo k tomu, že z některých katolických osvícenců se stali osvícenci, kteří se jakoby čím dál tím více vzdalovali od katolické teologické nauky a stávali se svobodnějšími. Chtěli být čím dál tím nezávislejší na církvi, čím dál tím víc ji chtěli kontrolovat a využít ji jako nástroj, který do značné míry mohl přispět k prosperitě daného lidu v dané zemi podle dané citlivosti kulturního kontextu.

To byly hlavní linie, které sehrály velkou roli. Především kvůli nim nastaly tendence k odstranění uskupení, které stále mělo v rukou velký vliv na lid, a to nejenom na ten vzdělaný, ale i na široké vrstvy; uskupení, které do jisté míry zbrzďovalo vývoj států v jejich snaze „ujmout se prvních houslí“. Dlouhodobě jezuité mnohým státům poskytovali velmi vzácné služby, když jim formovali loajální občany. Základní touhou Tovaryšstva však nebylo vytvářet loajální občany státu, nýbrž vytvářet světce. A jezuité museli tyto dvě snahy – světec a loajální občan –, spojit dohromady. A to někdy skřípe. Výsledek byl ten, že když se v některých evropských vládách ujímají vůdčích rolí ministři, kteří jsou naprosto ideologicky postaveni proti Tovaryšstvu a chápou ho jako brzdu, nemilosrdně ho odstraňují.

Jezuité jsou vyhnáni z Portugalska a bourbonských monarchií

Začíná se Portugalskem a markýzem de Pombal, v letech 1758–1759, i když tendence k odstranění Tovaryšstva zde byly již v roce 1757, kdy bylo na jezuity velmi tvrdým způsobem navlečeno, že byli zapojeni do komplotu proti králi. Už předtím byli od panovníka odstraněni jeho jezuitští zpovědníci, aby ho nemohli ovlivňovat. Nakonec dochází k tomu, že Tovaryšstvo jako celek je vyhnáno ze svých domů a ona razie, ke které došlo po celém Portugalsku a v portugalských zámořských misiích, neměla daleko k tomu, k čemu v našich zemích došlo roku 1950. Záhy se projevilo sepjetí portugalského státu pod vedením Pombalovým, který de facto vykonával vládu, s dalšími trůny v Evropě.

Pak přišla na řadu Francie s Bourbony. Pařížský parlament odsoudil jednoho jezuitu k tomu, aby zaplatil velkou peněžní částku za zpronevěru jistého majetku, a přikázal mu, ať ho vrátí francouzskému státu. To tento jezuita odmítal, a pařížský parlament proto rozhodl, že to za něj musí zaplatit jeho provincie. Proti tomuto kroku se postavilo Tovaryšstvo včetně generála a na přetřes přišly i další věci – že prý pokud jsou jezuité neposlušní parlamentu, jsou jistě neposlušní i v jiných věcech, že prý jsou hodně poplatní Římu místo toho, aby vyšli vstříc galikánským článkům atd. Ve Francii byly tyto tendence a francouzský král nakonec rozhodl, resp. k tomu byl donucen svými ministry a poradci, že Tovaryšstvo nemá právo na další existenci ve Francii. Jezuité ze všech pěti francouzských provincií, což bylo nesmírné kvantum jezuitů, tedy odcházejí.

Posléze i další panovnické rodiny z rodu Bourbonů vylučují Tovaryšstvo ze svých území, ze Španělska, Parmy a Království obojí Sicílie, i ze svých kolonií. Již ke konci 60. let 18. století tedy tento řád nadále působí pouze v jistých, poměrně omezených oblastech.

Pokračování příště.
Redakčně upraveno.
Foto: SJ2014

 odeslat článek     vytisknout článek