Dokumenty

Mezi zrušením a obnovou

Miroslav Herold

Pak se čekalo, až papež vysloví jasné slovo, že tento řád je nevěrný svému poslání, že získal přílišnou moc, stal se příliš arogantním, je neposlušným králi atd. Že už skončila jeho historická role a že bude zrušen. Pontifikové ale tomuto tlaku nechtěli vycházet vstříc. Kliment XIII. odolával dlouhou dobu a téměř by byl donucen vyhlásit zrušení Tovaryšstva, kdyby nebyl býval zemřel. Tím zrušení řádu o něco oddálil; jinak by to byl nejspíš již on, kdo by v roce 1769 Tovaryšstvo zrušil.

Tlak byl vyvíjen i na Marii Terezii

Po něm nastoupil Kliment XIV., který se snažil argumentovat proti tlakům, jež neustále přicházely především ze Španělska, ale i od dalších dvorů, jež tlačily na to, aby papež udělal onen rozhodující krok a zasadil jezuitskému řádu smrtelnou ránu. Papež argumentoval tím, že to neudělá, dokud s tím nebude souhlasit panovnice, která byla až do té doby vůči Tovaryšstvu velmi vstřícná, a to Marie Terezie. Načež byl vyvíjen tlak na Marii Terezii, která dlouhodobě odolávala, ale nakonec se rozhodla, že bude tuto vůli, která vznikla mezi trůny Evropy, akceptovat. Její dcera totiž byla provdaná za francouzského krále, a tyto rodinné argumenty pro ni zřejmě byly nejsilnějším důvodem, proč nakonec souhlasila se zrušením jezuitského řádu.

Skutečnost, že Marie Terezie k tomu byla do jisté míry donucena, myslím jasně vyplývá ze způsobu, jakým se ke zrušení řádu postavila. Dokument o zrušení byl vydán 21. července 1773. Marie Terezie počkala, než doběhne školní rok na jezuitských gymnáziích; pak ještě nechala jezuitům chvíli vydechnout, dala jim čas, aby si upravili své záležitosti a připravili se na to, že řád přestane existovat. Teprve 5. října 1773 byl v jednotlivých řeholních komunitách v habsburských dědičných zemích oficiálně vyhlášen dokument o zrušení řádu a každý jezuita dostal doživotní rentu podle toho, jaké měl zásluhy ve svém řeholním životě. Připomeňme, že ex-jezuitské poddané portugalského krále čekalo 18 let vězení v nelidských podmínkách. Za ta léta většina z nich zemřela na naprosté fyzické zhroucení a někteří z nich žaláře opouštěli jako duševně nemocní lidé. Nechyběli mezi nimi ani misionáři, kteří se celý svůj předcházející život strávili v zámořských misiích…

Řád přežívá v zemích nekatolických panovníků

Splnilo se přání panovníků a tento řád zanikl. Nezanikl však v jiných enklávách, které – a to je to trochu paradoxní –, nebyly katolické. Bylo to Rusko, jehož carevna Kateřina II. se rozhodla, že tento řád na územích, které získala od Polska, prostě bude akceptovat, a breve o zrušení tam vyhlášeno nebylo. Totéž učinil Friedrich II. Veliký na území Pruska. Sám byl nekatolický panovník, ale jezuity akceptoval na jejich školách, i když pouze do roku 1776 a v některých částech země zřejmě až do 80. let 18. století. V Rusku mohli setrvat déle a zůstali tam až do doby, než byl řád 7. srpna 1814 pro celý svět obnoven.

Během onoho zvláštního mezidobí mezi zrušením a obnovou jezuité zůstávají v Rusku. Zdá se, že snad již měsíc nebo dva po oficiálním zrušení Tovaryšstva papež Kliment XIV. ruskému vyslanci ústně sdělil, že naprosto akceptuje a schvaluje další působení jezuitů v Rusku. Sympatii papežského dvora či samotných pontifiků vůči jezuitskému řádu dokládá i celý následující vývoj. Mezi Římem a Ruskem docházelo k novým a novým jednáním, při kterých papežové postupem času jakoby více a více schvalovali vývoj života jezuitů. Ti pokračovali v běžném způsobu života Tovaryšstva, mohli vést kolejní život, měli školy, volili si svého představeného – generálního vikáře –, pro celou onu oblast, scházeli se na generálních kongregacích atd.

Exjezuité z celé Evropy odcházejí do Ruska

Ve zbytku Evropy samozřejmě působila spousta exjezuitů, kteří byli činní v duchovní správě jako faráři či zpovědníci ve šlechtických rodinách anebo se z nich stali vědci, spisovatelé, umělci atd. Mnozí z nich však uvažovali nad tím, že kdyby Tovaryšstvo mohlo být obnoveno, velice rádi by pokračovali v životě, který vedli předtím. Časem, již během 80. let a především 90. let 18. století, se tedy někteří exjezuité, a případně i noví zájemci, kteří se doslechli o tom, že v Rusku Tovaryšstvo nadále působí, rozhodli učinit důležitý životní krok, totiž opustit zemi, ze které pocházejí, a odejít do Ruska a tam žít jako řeholníci. Ono povolání pro ně bylo tak silné, že kvůli němu byli ochotni vzdát se i kultury, ve které vyrostli. Samozřejmě to souvisí i s misionářským duchem Tovaryšstva. Mnozí z nich, ať už to byli Němci, Francouzi či Italové, přišli do Ruska, vstoupili mezi tamní jezuity a nechali se formovat jako jezuité, a pak působili jako misionáři v kulturním kontextu oné zemi. Přijde mi, že pro ty lidi v tom muselo být něco tak silného, že je jasné, že v tom byl prst Boží.

Papežové již v 90. letech 18. století schvalují, že exjezuité ze všech koutů světa mohou přicházet do Ruska, a ti tak opravdu činí. Přichází tam i Josef Pignatelli, který se později stává velmi důležitou osobou onoho přemostění k novému zřízení jezuitského řádu v roce 1814 právě pro oblast Itálie. Jistou dobu prožil v Rusku. Se schválením papeže Pia VI. a na pozvání jednoho z Bourbonů, jenž sám předtím jezuity ze svého území vyhnal, působil v Parmě. Zde vzniká undergroundový noviciát a jezuité tam působí jako jezuité, i když se o tom nesmí příliš oficiálně mluvit.

Pokračování příště.
Redakčně upraveno.
Fotografie zachycuje ruskou carevnu Kateřinu II. Velikou.
Foto: Thinkingfaith.org.

 odeslat článek     vytisknout článek