Dokumenty

Bylo to něco živoucího

Miroslav Herold

V 90. letech 18. století se rovněž dosáhlo zvláštního povolení k organizování života zájemců o vstup do Tovaryšstva. Začíná se rozvíjet například v Anglii s přesahem do Holandska. V severní Americe se někteří exjezuité stávají biskupy a dožadují se toho, aby se i v Americe řád znovu uchytil. Tehdy tam totiž byly zakládány katolické univerzity (první z nich byla Georgetownská roku 1789) a oni usilovali o to, aby se o tyto univerzity začali starat jezuité.

Papežové, nejdřív to byl Pius VI., pak Pius VII., to vnímali, ale viděli, že na důležitých evropských dvorech jsou stále ještě lidé, kteří by nepřipustili, aby byl tento řád obnoven. Je zajímavé si uvědomit, že uplynulo poměrně málo let a už jsou zde tendence na obnovu. Na rozdíl například od templářů či jiných řádů, které už nikdy obnoveny nebyly. Zde v tom byl obrovský náboj životnosti, bylo to něco živoucího. Ona různá centra musela být propojena s ruským Tovaryšstvem, které bylo v roce 1801 papežem Piem VII. oficiálně schváleno. O tři roky později ho papež oficiálně schválí pro Království obojí Sicílie, kde pak jezuité také velmi blahodárně působí.

Zakládání nových kněžských společenství

Do toho všeho vstupuje tendence zakládat další kněžská společenství, která jakoby připravovala cestu k obnově jezuitského řádu – až papež řekne, že jezuité mohou existovat, tak se všichni členové těchto institucí stanou jezuity. Taková uskupení byla dvě. Jedno z nich, Nejsvětějšího Srdce Páně, bylo založeno v Belgii v roce 1794. Sdružovalo kněze, kteří měli jezuitského ducha, a od roku 1798 mělo noviciát v Praze.

Druhou organizaci založil italský kněz Niccolò Paccanari, a proto se jejím členům říkalo Paccanaristé. Také ona se hlásila k odkazu sv. Ignáce a Tovaryšstva. Časem se na popud papeže přiblížila skupině Nejsvětějšího Srdce Páně a společně vytvořily spolek Otců (Paterů) víry v Ježíše Krista, popř. Ježíšovy víry. Časem se však ukázalo, že v jejich životě byly jisté trhliny. Jejich modus procedendi se odlišoval od Tovaryšstva. To vytušil Pignatelli, který tvrdil, že především s Paccanaristy nechce mít nic společného. Historie mu dala za pravdu a nakonec se jenom část kněží, kteří formovali ono společenství, přímo přihlásila k jezuitům a jejich odkazu.

Tovaryšstvo tedy opravdu spělo k obnovení pro celý svět a velkou roli při tom samozřejmě sehrálo to, co v Evropě rozpoutala Francouzská revoluce, co to způsobilo na panovnických dvorech, co přinesly napoleonské války, co i pro samotný papežský stát znamenalo, že se papež dostal do vězení a byl odvlečen do Francie atd. To byly velmi důležité lekce, ze kterých se musela něčemu přiučit nejenom tehdejší církev, ale i politické garnitura.

Vypadá to, že když byl Řím osvobozen od Francouzů, Napoleon byl zahnán a v Evropě se začalo uvažovat nad novým rozdělením území, přemýšlelo se také nad tím, jakou tvář dáme této Evropě. Po napoleonských válkách a různých revolučních tendencích máme konečně šanci si Evropu uzpůsobit po svém. Na co vsadíme? Jaké prostředky vedou k našemu cíli? – mluvím teď za panovníky a do jisté míry i za katolickou církev. Co pro to máme udělat?

Při obnově řádu hrála roli politika

Myslím si, že do jisté míry mohlo být obnovení Tovaryšstva politikum: Použijeme staletími prozkoušený účinný nástroj, jímž je tento řád, a ten nám vrátí Evropu do pořádku. Bude to dělat v širokých vrstvách, nejenom na svých školách, ale i při misijním působení... Proč nevyužít třeba právě jezuity? Vždyť oni jsou jak mravenci. Všude vám vlezou, jsou nezničitelní – když už si někde vychodí chodníček, tak je těžké je odstranit… A oni to dělají ve své činorodosti, protože neustále chtějí někde něco budovat!

Bylo to vidět v tom, jak vnitřně rostl underground. Někde naprosto skrytě, jinde s oficiálním schválením. Když byl řád obnoven, bylo v roce 1814 v Rusku a v rámci Tovaryšstva pod ruským vedením 600 jezuitů. Do šesti let jich bylo kolem 1200. Neříkejte mi, že během tak krátké doby to byli všichni novicové, kteří neměli s řádem žádné předchozí spojení! Jsem hluboce přesvědčen, a je to doložitelné, že se jednalo o uzrání něčeho, co bylo velmi dlouho šlechtěno a pěstováno. Řád pak rychle začal růst a stala se paradoxní věc dějin. V Rusku Tovaryšstvo přestalo existovat, neboť politický vývoj země ukázal, že už neodpovídá současným očekáváním. Došlo tedy k tomu, že Tovaryšstvo se ve své kontinuitě ohřálo v oné části planety a pak bylo nuceno se posunout zase někam jinam. Jezuité, kteří z Ruska přicházeli, se pak začali věnovat apoštolátu v různých zemích.

Pozdní návrat do českých zemí

Je otázkou, jak je možné, že do naší země se jezuité vrátili až tak pozdě. Je jasné, že jako Tovaryšstvo jsme zde zanechali neskutečně silné stopy. Je otázkou, zda v naší zemi opravdu nevznikla takové averze vůči tomuto řádu, že si od něj její obyvatelé chtěli chvíli „oddechnout“. Je jasné, že to muselo souviset i s národním probuzením, s reformami Josefa II., se znovu ustanovením rakouského mocnářství, s rolí naší země v jeho rámci atd. Nejprve se v 50. letech 19. století německá skupina jezuitů usadila v bývalém jezuitském poutním místě Bohosudově, kde založila gymnázium, a teprve v 60. letech jezuité přicházejí zpět do Prahy.

Fotografie zachycuje Georgetownskou univerzitu.
Pokračování příště.
Redakčně upraveno.
Foto: Wikipedie.

 odeslat článek     vytisknout článek