Dokumenty

Nová šance od Boha

Miroslav Herold

Bůh si to dokáže prosadit

Co to tedy bylo, že jezuitský řád byl zrušený a obnovený a všechny zmíněné události v tom hrály roli? Myslím, že opravdu je k tomu třeba přistoupit z hlediska toho, k čemu se náš řád hlásí. Je to lidský příběh, který však má přesah do sféry Božské. Řeholní řád není jen politická či pedagogická instituce, pouhý mocenský nástroj nebo něco, co nám tady má tvořit barokní stavby či ovlivňovat dvory. Je to apoštolské tělo, které je vnitřně hnáno Duchem, nikoliv ideologií, a v tomto je ten základní rozdíl. Toto je nutné začít zvažovat.

Je z teologického hlediska ke spáse tohoto světa nutné, aby existovalo Tovaryšstvo Ježíšovo? Samozřejmě, že ne! Avšak chce-li Bůh, aby na tomto světě tento řád byl a sloužil pro dobro lidí a ke cti Boží, tak se všichni mohou postavit na hlavu a Bůh si to dokáže prosadit! A naopak, kdyby Bůh nechtěl, aby tady náš řád byl, tak se my jako jezuité můžeme postavit na hlavu a nic s tím neuděláme, prostě se rozpadneme. Myslím si, že to klidně můžeme vzít jako duchovní událost. Něco se vyvíjelo a došlo to do krásného květu – početně jezuité neustále vzrůstali až do doby svého zrušení. V naší provincii jsme měli neskutečné množství noviců ještě poslední roky před zrušením řádu. A do toho prostě přijde násilné ukončení činnosti. Aha, tak jsme asi dostali jinou šanci. Co my se svým životem uděláme?

Je to moje identita a já jí budu věrný!

Přijde mi to trochu jako smrt a následné vzkříšení a mezi tím máme tři dny v hrobě; není to však správný příměr, protože víme, že to nebyl jenom nečinný hrob. Bylo to něco, kde se věci tříbily. Podle mě to byla odtučňovací kúra, lázně, tvrdá dřina na sobě, lekce. Ať se tedy ve vyhnanství (viz vyvolený národ) ukáže, jestli jste mi věrní! A jestliže mi jste věrní, tak se to prosadí.

Již před rokem 1814 byly v ruském Tovaryšstvu případy lidí, kteří vstupovali do řádu např. ve věku 75ti či 80ti let. Celý předchozí život prožili jako jezuité, např. jako misionáři, pak se dožili zrušení řádu či vyhnání z různých zemí a neustále žili s hlubokým přesvědčením, že Bohu patří jako jezuité. Víte, co to bylo za výzvu existenciálně? Já celý život věřím, že toto je moje misie, poslání, moje identita, a já jí přece budu věrný! A najednou dojde k tomu, že zase fakticky mám možnost se do toho řádu vrátit! To je mi jedno, že je mi 80, já tam prostě půjdu. A takové případy byly. Ti lidé se pak třeba stávali formátory v noviciátu v ruské oblasti. Byli mezi nimi např. 80tiletí kněží, kteří za sebou měli mnoho let misií, i lidé, kteří prošli žaláři za markýze de Pombal. To je neskutečné. Zavřou vás na 18 let do žaláře a vy pak máte ještě sílu jít do úplně cizí země!

To svědčí o tom, že je tady prst Boží. Je-li spiritualita opravdu od Ducha svatého, je nezničitelná; po duchovní stránce je to něco, co nemůže nikdo zrušit. A neustále se dral na povrch proud, který ji živil zevnitř, ono osobní zasvěcení. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Proč být řeholníkem v situaci, kdy mi všichni říkají, že to nemá smysl, protože je to něco, čemuž byla již odzvoněna hrana?

Boží lekce pro nás řeholníky

Možná, že v současné době se jako Tovaryšstvo dostáváme do situace, kdy také začínáme zvažovat, protože naše členská základna se od svého vrcholu v 60. letech, kdy jsme měli 36 tisíc členů, početně neustále snižuje. V současné době je nás něco přes 17 tisíc. Přitom jsme ale nejpočetnější mužský řád v katolické církvi! Celkem nás nic neruší, i když možná jsme odněkud vyháněni, možná působíme v některých zemích, kde pronásledují křesťany. Ale je otázka, jestli to není zase nějaký jiný druh Boží lekce pro nás jako řeholníky.

Na našem starém kontinentu lidé obecně na povolání neodpovídají, a těžiště se přesouvá jinam – do některých částí Asie, Afriky, Jižní Ameriky. Tady můžeme najít Tovaryšstvo tak kvetoucí, jako bylo v baroku, a ještě i více. Ta lekce možná vede jenom tím směrem, že máme jinak rozvrhnout a zvážit naše bytí jezuity. Proč to neustále vidět centralizované na tento kontinent?

V ignaciánské spiritualitě jsou všechny možné podpůrné nástroje, způsoby uvažování, výzev a rozlišování, které vede k tomu, aby člověk v Duchu svatém rozlišil, jaká je současná výzva k tomu, jak uzpůsobit život. Myslím, že mezi zrušením a obnovením se to jasně projevilo. Za velmi podivných podmínek jezuité rostli. Museli se dnes a denně potýkat s tím, že nevěděli, jestli za měsíc jim bude dále dovoleno obývat tento či jiný dům, protože se mohlo rozhodnout, že budou muset odejít. A tak to také, např. v některých částech Itálie, během onoho mezidobí bylo. Přijde mi, že je to zajímavá paralela s dnešní situací; v něčem je samozřejmě mnohem jiná, ale jisté styčné plochy tam jsou.

Den ode dne se vnitřně obrozovat

Také my se tedy můžeme sami sebe tázat: Nemám já ve svém životním příběhu některá rušení a obnovy? Odtučňovací kůry a vzkříšení? Nejsem někdy Pánem Bohem také dotlačený k tomu, že se mi děje něco, co jsem si nikdy ani nedovedl představit? A nemusí to být špatně! Naopak, může to být lépe, než bych si dovedl představit!

Opravdu, jestliže Pán Bůh bude chtít, abychom tu jako jezuité byli, tak tady budeme, ale také se z naší strany musíme snažit dostát svému poslání a být věrní. A k tomu je neustále nutné se opravdu den ode dne vnitřně obrozovat a neusínat na vavřínech.

Pro mě osobně je výročí obnovy řádu zdrojem velké vděčnosti Bohu za to, že našemu řádu tuto šanci dává, že s námi nějakým způsobem počítá, a prosím Ho o věrnost, aby i pro naši zemi řád volil ty správné kroky.

(Redakčně upraveno)

Fotografie zachycuje účastníky 35. generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova roku 2008, shromážděné na terase jezuitské kurie v Římě.

 odeslat článek     vytisknout článek