Rozhovory

Ve službě Božího poslání

Redakce Jesuit.cz

Třicátá čtvrtá generální kongregace jezuitům připomínala, že jsou „služebníky Kristova poslání“. Mohl byste vysvětlit tento pojem z hlediska univerzálnosti jezuitského povolání?

V myšlení církve došlo v tomto ohledu k vývoji, který má vliv na naše poslání. Po dlouhou dobu si různá náboženská společenství – a my s nimi – myslela, že mají zvláštní poslání uvnitř církve. My jezuité jsme na 34. generální kongregaci definovali své poslání jako součást Kristova poslání a sami sebe vnímáme jako jeho služebníky. V poslední době začala církev pociťovat, že pokud Bůh Otec je zdrojem všeho dobrého, je také zdrojem poslání. Papež Benedikt často používal výraz Missio Dei, aby tak vyjádřil toto nové vědomí. A také to souzní s tím, co sv. Ignác říká v rozjímání o tajemství Vtělení. Je to Bůh Otec, kdo říká: „Zachraňme lidské pokolení.“

Rozměry našeho poslání nezávisí na počtu našich členů. I kdybychom měli desetkrát více jezuitů, než máme dnes, naše poslání by bylo ještě větší, než bychom si kdy dokázali představit. Zásadní otázkou je, co Bůh chce dělat s lidstvem a pro jeho dobro. Tovaryšstvo nikdy nepovažovalo historii a realitu za něco, co nesouvisí s naším posláním. Jestliže v současnosti existuje tolik laiků, kteří jsou ochotní pracovat pro druhé a zajímají se o ignaciánskou spiritualitu, měli bychom to brát jako znamení, že nová doba, a skrze ni Bůh, nás zvou k tomu, abychom postupovali odlišným způsobem. Jinými slovy, nemůžeme si nadále myslet, že naše práce je „naše“, nebo že vykonáváme „své“ omezené poslání; musíme si uvědomit, že jsme jen jednou nepatrnou součástí Božího poslání v církvi.

„Naše“ apoštolská díla (školy atd.) někdy ve skutečnosti už ani nejsou „naše“ v tom smyslu, že na nich již nezastáváme vedoucí pozice. Co byste řekl jezuitům, kteří by snad měli strach z těchto změn?

Tato díla ve skutečnosti nikdy nebyla „naše“, byla pouze součástí většího podniku. Jestliže dějiny a skutečnost jsou způsoby, jakými nám Bůh říká, že se musíme změnit a pružně reagovat na nové výzvy, možná se nás snaží nasměrovat k novým způsobům, jak pracovat v jeho jménu. Snad nás nutí k tomu, abychom přehodnotili úlohu, kterou hrajeme v těchto institucích. Možná nás zve k tomu, abychom znovu založili Tovaryšstvo a abychom ze svých ignaciánských pokladů učinili dědictví, které má být nabízeno kněžím i laikům, všem, kdo chtějí sdílet vizi a poslání sv. Ignáce.

Když jsme začali předávat své charisma laickým vedoucím pracovníkům, jak to bude s příští generací? Tedy s další generací laických lídrů, kteří už třeba nebudou znát žádné jezuity? Je třeba vymyslet odlišný plán?

To je starostí mnoha jezuitů, kteří jsou vážně zapojeni do spolupráce s laiky. Zkušenost nás učí, že není těžké najít vynikajícího, profesionálního a vysoce motivovaného laika, který by mohl řídit instituci. Otázka se týká spíše budoucnosti. Kdo po něm nebo po ní převezme vedení instituce? Jak můžeme zaručit, že katolická identita a ignaciánský duch instituce budou zachovány alespoň po následující dvě nebo tři generace? V někdejší provincii Loyola si jezuité mysleli, že část řešení spočívá ve vytvoření apoštolských komunit, které budou nositeli identity a ducha instituce. To samozřejmě znamenalo zajistit kvalitní vzdělání a intenzivní formaci v ignaciánských hodnotách a pedagogice. Tyto kurzy byly nabízeny zdarma, jak se dalo očekávat, ale jen asi 80% se jich zúčastnilo.

Co představuje nové hranice v „poslání a spolupráci“?

Pokud jsou v případě apoštolského díla hranice definovány kategoriemi „kam?“, „pro koho?“ a „pro co?“, o hranicích rozhodnou větší apoštolské potřeby a všechna ignaciánská kritéria, která platí pro apoštoláty. Existuje také několik výzev v rámci dynamiky spolupráce, a to bude velkou zkouškou pro našeho evangelního ducha a naši evangelní oddanost.

Zdroj: SJWeb.

 odeslat článek     vytisknout článek