Rozhovory

Všichni jezuité se podílejí na hledání Boží vůle

Redakce Jesuit.cz

Podíváme-li se na Tovaryšstvo celkově, může se někdy zdát, že zatímco někteří z nás s chudými žijí, jiní s nimi přijdou do přímého kontaktu jen zřídka, ne-li vůbec nikdy. Co byste řekl jezuitovi, který nepřichází do kontaktu s chudými moc často?

Řekl bych mu, že o něco přichází; pokud o nic jiného, tak alespoň o velkou příležitost. Chudí nás jedinečným způsobem učí tomu, co je to lidství a jaká je skutečná hodnota toho „být“ ve srovnání s „mít“, jaká jsou kritéria opravdového přátelství apod. Zároveň nás učí něčemu z evangelia, čemu bychom se jinak nemohli naučit, ledaže bychom na své cestě k Pánu byli hodně daleko, čímž se – myslím – nikdo z nás nemůže chlubit.

Nikoho nelze nutit, aby vedl život, který můžeme považovat za ideální. Můj předchůdce otec Pedro Arrupe jednou řekl skupině jezuitů: „V Tovaryšstvu jsou všichni povoláni k tomu, aby pracovali pro chudé; někteří (a je jich dost) jsou povoláni k tomu, aby pracovali jako chudí, a nemnoho je jich povoláno k tomu, aby pracovali s chudými.“ Je důležité udržovat dynamický vztah mezi „všichni“, „někteří“ a „nemnoho“. Tento přístup respektuje volbu každého jezuity a je otevřen celé šíři odpovědí každého z nich na Boží volání.

Na počátku svého pontifikátu papež František řekl, že chce „chudou církev pro chudé“. Dá se říci totéž o Tovaryšstvu?

Bez jakékoliv pochybnosti a dokonce ještě více. Koneckonců, skládáme slib chudoby, který má v dnešním světě něco znamenat. Obtíže s jeho uváděním do praxe neumenšují skutečnost, že slib není otázkou individuální volby, ale způsobem života celého řádu.

Někdy jezuité mohou mít strach z toho pracovat s chudými − jakoby to byl jakýsi zvláštní druh povolání, který oni sami nemají. Co byste řekl jezuitovi, který to takto vnímá? Jak nejlépe můžeme v dnešním světě žít v solidaritě s chudými?

Je velmi těžké žít solidárním způsobem s kýmkoliv, pokud ho neznáme, neznáme jeho život a problémy. Solidarita v sobě zahrnuje jakousi blízkost, která je emocionální a laskavá. Je to něco podobného tomu, co udělal důstojník Urijáš, když David chtěl skrýt svůj hřích. Ze solidarity se svými vojáky Urijáš odmítl vrátit se domů ke své ženě. Jeden můj přítel jezuita říkal, že by si přál, aby jezuité dosáhli alespoň úrovně spirituality tohoto velkého biblického pohana.

Poslušnost − Boží vůle a proces

Byla to běžná zkušenost všech jezuitů. Roste ve vás touha nalézt a uskutečnit Boží vůli, a tím prostředníkem se stává představený provincie nebo komunity. Takže například, když otec generál Janssens požádal o dobrovolníky na různé misie, nabídl jsem se a byl jsem poslán do Japonska. V tomto procesu se nic neliší od toho, co se očekává od každého jezuity.

Pro mnoho jezuitů poslušnost spočívá v tom, že vykonávají svou každodenní práci. Existuje způsob, díky kterému to pro ně může být životadárná zkušenost, a ne pouze nepříjemná povinnost?

Vše záleží na postoji srdce, s jakým své poslání plníte, svou práci nebo nepříjemné úkoly s ní spojené. To, co dává život, není práce ani povinnosti, ale Pán, který nás volá k tomu, abychom mu sloužili. To je klíčové pro naše rozlišování a naši svobodu, dokonce, i když je velmi obtížné poslouchat. Když jsem byl mladý, slyšel jsem, jak jednou jeden jezuita říkal: „V mládí může být nejtěžší zachovávat slib čistoty, ale ve zralejším věku je nejobtížnější dostát slibu poslušnosti.“

Možná, že odpovědí na tuto a další otázky je revize procesu poslušnosti. To, že znovu budeme „hledat“, že odmítneme, aby se z Boží vůle dělalo něco mechanického a automatického, a že se sami zapojíme do jejího hledání. Je důležité, abych věděl, že představený a já sledujeme stejný cíl, kterým je Boží vůle v poslání. To, co je skutečně důležité, není moje vůle nebo rozvoj mých omezených schopností, ale služba duším, protože jako tělo Tovaryšstva se zavazujeme k této službě v církvi.

Mnoho lidí, kteří neznají jezuity, je v rozpacích, pokud se týče našeho stylu poslušnosti. Mohl byste jim vysvětlit, jak Boží vůle působí prostřednictvím našeho způsobu řízení?

Jak jsem právě řekl, nikdo nemůže tvrdit, že zná Boží vůli s jistotou. Všichni ji hledáme a vždy bychom měli být schopni rozlišit, jaká je Boží vůle. Je to tak důležité téma, že sv. Ignác dospěl k domněnce, že pokud má podřízený velmi pádné a vážné důvody, proč konkrétní příkaz představeného nemusí kvůli svým negativním důsledkům odpovídat Boží vůli, je povinen vznést námitky, což znamená uvést argumenty proti rozkazu tak, aby představený mohl své nařízení přehodnotit, anebo za ním nadále stát a být si při tom vědom všech jeho důsledků. Klíčová proto nadále zůstává skutečnost, že všichni jezuité se podílejí na hledání Boží vůle. Je obtížnější vystoupit proti nařízením, která nemají smysl, než je přijmout; nebo − jednodušeji řečeno − je snazší stěžovat si než sám přispět k řešení.

Zdroj: SJWeb
Foto: Martin Staněk

 odeslat článek     vytisknout článek