Rozhovory

Boj a kontemplace

Redakce Jesuit.cz

Kdo je Arturo Sosa a jak se stal otcem Sosou, již dva měsíce generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova?

K tomu, abyste pochopili, kdo jsem, stačí mít na paměti dva zdroje: moji rodinu a kolej sv. Ignáce v Caracasu, kam jsem chodil na základní i střední školu, tedy od pěti do sedmnácti let. Moje rodina žije ve Venezuele po více než tři generace, ale můj dědeček z matčiny strany přišel do Ameriky ze španělské Kantábrie, ze Santanderu. Je nás šest sourozenců. Já jsem nejstarší, po mě přišly dvě sestry, pak bratr, který nyní žije ve Spojených státech, a další dvě sestry; všechny čtyři sestry žijí ve Venezuele. Byli jsme praktikující katolíci; moje prateta byla řeholnice a bratranec se stal jezuitou. A právě tam, ve své rodině, jsem se naučil modlit a otevírat se zkušenosti druhých. Už jako dítě mě otec často brával na cesty, které podnikal po celé zemi. Byl právní zástupce a ekonom, podnikatel, který vstoupil do politiky a jeden rok byl ministrem financí v přechodné vládě po svržení diktatury Marcose Péreze Jiméneze. Téměř po celé dvacáté století byly ve Venezuele u moci diktátorské režimy a můj otec se na konci padesátých let snažil o vytvoření demokratické vlády. V rodině jsem se také naučil, že nikdo se nezachrání sám: chceme-li se mít dobře, musíme přispívat k blahobytu země.

A ten druhý pramen?

Ten byl stejně důležitý. V koleji sv. Ignáce, kde jsem strávil skoro třináct let, 1953 až 1966, působilo mnoho mladých jezuitů a bývali jsme tam od rána do večera, od pondělí do soboty. Po škole nás brávali na návštěvy nemocnic nebo na venkov k zemědělcům. Vzpomínám na ty roky jako na velmi činorodé období. Byl jsem také členem mariánské kongregace a hrál jsem, popravdě dost špatně, fotbal, baseball a basketbal. Po střední škole jsem cítil, že chci-li lépe přispívat k dobru všech, musím vstoupit k jezuitům, což jsem udělal 14. září 1966, krátce před svými osmnáctými narozeninami.

Jaká byla vaše formace? A následující roky?

Moje příprava? Jak je typické pro Tovaryšstvo: noviciát, studia filozofie na katolické univerzitě Andrés Bello v Caracasu, pak období v jezuitském centru Gumilla a pak teologie v Římě, v koleji del Gesù a na Gregoriáně, mezi léty 1974 a 1977, kdy jsem byl vysvěcen na kněze. Pak jsem se však vrátil do Venezuely, abych dokončil teologii, a na Centrální univerzitě v Caracasu jsem si udělal doktorát z politických věd, což je obor, který jsem vyučoval jak na Centrální univerzitě, tak na univerzitě Andrés Bello; zabýval jsem se především dějinami idejí. Téměř dvacet let jsem také byl šéfredaktorem jezuitského časopisu SIC. V letech 1996 až 2004 jsem byl představeným venezuelské provincie a nakonec mezi lety 2004 až 2014 rektorem táchirské katolické univerzity. Roku 2014 mě otec generál povolal do Říma, abych se staral o mezinárodní domy, v nichž působí čtyři sta jezuitů, kteří podléhají přímo jemu.

Co to znamená mít v čele Tovaryšstva Ježíšova poprvé po téměř pěti stoletích jeho existence Neevropana (a Američana)?

Jistě je to důsledek změny, která se dotýká celé církve, a znamení její katolicity, jak to bylo zřejmé při konkláve, které zvolilo Bergoglia. Chci ale zdůraznit nepopiratelnou a velmi důležitou historickou skutečnost: umožnila to misionářská velkorysost Evropanů, která také podporovala predispozici k inkulturaci, jež je typická pro jezuity a jejich misie. Proces trval více než jedno a půl století a Tovaryšstvo se díky němu stalo multikulturní realitou, která tvoří součást desítek kultur, aby lidem a společnosti ukazovala Ježíše Krista, tvář Boha, a pomáhala jim být lidštějšími. To představuje ohromné bohatství pro jezuity a pro všechny církve – jako je církev v Latinské Americe, která je velmi živá a často je neprávem zplošťována na teologii osvobození, která byla nezřídka představována v karikaturní podobě jako marxistická: zprostředkování křesťanské víry, které jsem již v jednom svém článku ze 70. let označoval za nemožné.

Počty členů jezuitského řádu se za poslední půlstoletí snížily na polovinu. Jaký je stav Tovaryšstva v dnešní době? A jak vypadá formace?

Počty nejsou kritériem, podle kterého bychom měli posuzovat stav jezuitského řádu: sv. Ignác již na počátku hovořil o „nejmenším Tovaryšstvu“. Dáváme přednost kvalitě před kvantitou a není pochyb o tom, že formace, je-li to možné, je dnes ještě přísnější než v minulosti. Samozřejmě nepopírám hlubokou krizi, kterou zažíváme v Evropě a ve Spojených státech, především kvůli sekularizmu a demografické krizi. Akademická a duchovní formace jezuitů musí brát v úvahu, že mnozí do Tovaryšstva vstupují po studiích. Rámec přípravy se oproti dřívějšku ještě zpestřil, rozšířil se o psychologii, sociální vědy a různé vědecké oblasti. Na tom, že v Tovaryšstvu znatelně ubylo bratrů, kterých kdysi bylo velmi mnoho, má podíl také zvýšení obecné kulturní úrovně. A s hrdostí říkám, že mé povolání vděčí za mnohé právě jim, „bratrům učitelům“, stejně jako mladým jezuitům ještě před svěcením. Mnohokrát jsem oněměl před zkušeností, kterou tito bratři, řeholníci, ale ne kněží, měli s Bohem. Zvláště si pamatuji jednoho z nich, který se po celý svůj život staral o zvířata na statku: žil kontemplativně. Musíme ale mít na paměti, že v ideální podobě tvoří Tovaryšstvo profesové [jezuité, kteří skládají čtvrtý slib], jichž je dnes velká většina v porovnání s koadjutory [kteří tento slib neskládají], scholastiky [kteří jsou ve formaci] a bratry.

Jak to, že nikdy nevznikla ženská větev jezuitů?

Existovalo a stále existuje mnoho řeholnic, které se nechaly inspirovat ignaciánskou spiritualitou, sdílely a sdílejí ji. A chtěl bych dodat, že bez žen by prostě nebylo možné uvažovat o poslání Tovaryšstva Ježíšova. Na druhou stranu u počátku jezuitského řádu stojí skupina již vysvěcených mužů, která se rozhodla žít nový způsob řeholního zasvěcení: spolu, jako společníci a ve službě univerzální církvi.

Kde a jak se dnes angažuje řád, který se zrodil k tomu, aby působil na hranicích? Jaké jsou jeho hranice?

Jsme misionáři a hranic je v současné době, stejně jako v celé naší historii, velmi mnoho: vzdělávání, jak tradiční tak lidové, služba migrantům a uprchlíkům, obrovské pole působnosti, které představuje boj za sociální spravedlnost a formace k politické angažovanosti. To společně s řeholním životem představuje mé dvě velké vášně: boj a kontemplace, abych užil výrazu, který se používal před několika desítkami let.

Jsou jezuité stále ještě formátory a duchovními vůdci?

Dnes více než kdy jindy. A v současné době se tato služba duchovnímu životu ještě zvýšila, stejně jako se znásobily její způsoby, místa a osoby. Vykonat si měsíční, nebo i jen týdenní, duchovní cvičení podle sv. Ignáce je dnes kvůli rytmu současného života téměř nemožné, a nabízejí se tedy alternativní formy duchovních cvičení v každodenním životě, která mohou trvat až osm nebo devět měsíců. A nedávají je už jen jezuité, ale i mnoho dalších lidí, laiků či řeholníků, mužů a žen. Po koncilu, jenž představoval milost, jsme mnohem citlivější na rozmanitost povolání a darů, které pocházejí od Boha.

Připravil Giovanni Maria Vian pro L’Osservatore Romano.
Redakčně upraveno.
Zdroj: L’Osservatore Romano. Foto: Farodiroma.it.

 odeslat článek     vytisknout článek