Rozhovory

Cesta k Mlčení I.

Redakce Jesuit.cz

Mohl byste nám na začátek říci něco o své náboženské výchově?

Prvních sedm let života jsem strávil v příjemném rodinném dvojdomku ve čtvrti Corona v newyorském Qeensu se svým nejstarším bratrem, matkou a otcem. [Rodiče] pocházeli z velkých rodin, každý měl snad sedm nebo osm sourozenců, takže jsme byli hodně velká rodina. Corona byla velmi pěkná čtvrt, byly tam stromy; bylo to jakési malé město, vesnice. Z té doby nemám žádné vzpomínky, které by se týkaly náboženství. Kvůli nějakým rodinným problémům jsme se museli přestěhovat zpět na Elizabeth Street, kde se narodili mí rodiče. Měl jsem silné astma, a tak když jsem se octl v této čtvrti, vnímal jsem rozdíl ve dne v noci. V hlavě jsem měl vzpomínky na cosi idylického, a najednou jsem byl vyhnán z ráje takřka do diaspory. Bylo to něco jako Dead-End Kids pobíhající po ulicích s kontejnery na odpadky. Byla to jakási neuvěřitelná, prosperující, téměř středověká vesnice s obchody s potravinami, rybami či vepřovým; dělo se tam všechno: byly tam pohřební ústavy, bufety, tvrdě pracující lidé i kriminálníci.

Nejdůležitější však bylo, že za rohem stála stará katedrála sv. Patrika. Z veřejné školy jsem přestoupil na školu sv. Patrika; chodil jsem tehdy asi do druhé nebo třetí třídy, a najednou jsem byl vržen do velmi striktního katolického prostředí New Yorku poloviny 20. století. Působily tam řádové sestry Matky Seton, Sestry lásky (Sisters of Charity). Některé z nich byly hodně přísné, tvrdé řeholnice. Jiné řeholnice byly velmi milé, ale prostředí bylo hodně přísné, hodně irské z perspektivy italského sousedství, a zejména Elizabeth Street, kde většinou bydleli lidé ze Sicílie. Ale všichni jsme chodili do té školy a katedrála, která je nyní bazilikou, pro mě opravdu byla centrem tamního života. Strávil jsem tam spoustu času.

Strávil jste spoustu času tím, že jste se modlil v kostele, nebo chodil na mši?

Ano, v kostele a chodil jsem na mši.

Sám od sebe?

Sám od sebe. Moje rodina nebyla v tomto smyslu příliš nábožensky založená, ale já jsem tam nacházel útěchu, protože ulice byly dost drsné a já jsem měl silné astma a bylo mi řečeno, že nemůžu nic dělat. Pokud vám to někdo řekne opakovaně a pokud máte hodně problémů s dýcháním, tak tomu opravdu věříte. Moji rodiče patřili k nevzdělané dělnické třídě a prostě nevěděli, co dělat. Jen věděli, že nemůžu dýchat. Začalo to, když mi byly tři roky, a tak jsem kvůli tomu byl více či méně chráněný. Ale když jste na ulici, nejste doopravdy chráněný, čeká tam na vás stále hodně zkoušek, drsnější děti, mladší děti.

Někteří [z našich příbuzných] stále žili v sousedství, byl to jakýsi živý organizmus a kostel byl jeho středem. Představoval také centrum pro všechny tamní skupiny. Většinou to byli lidé z dělnické třídy, kteří se snažili žít důstojný život. Žili v nájemních domech, kde byla velká špína. Na Elizabeth Street byla to kvůli choleře a podobným nemocem na přelomu století zaznamenána nejvyšší míra dětské úmrtnosti v New Yorku. Stále cítím bělidlo, kterým moje matka a všichni o víkendu drhli chodby, okna, všechno, aby dům udrželi čistý a ochránili rodinu. A fungovalo tam také podsvětí.

Zní to, jakoby kostel po vás byl jakési útočiště v době, kdy jste vyrůstal?

Ano, to byl. Opravdu to bylo útočiště. Právě včera jsem ho navštívil, probíhají v něm restaurátorské práce, které mu vracejí původní podobu, včetně soch, které si živě pamatuji, sv. Roch a Matka Seton. Vzpomínám si, že když mi bylo asi osm nebo devět, jednou večer mi řekli, že v hlavní lodi musím nahlas předčítat nešpory v latině. Pamatuji si, že jsem měl strach, ale udělal jsem to. Vytrhovalo mě to z každodenního praktického světa mých rodičů, tet, strýců, prarodičů a jejich životů. Nepamatuji se na něco zvláštního, ale [rodiče] se snažili žít dobrý život, ze dne na den, z hodiny na hodinu; být si vědomi své zodpovědnosti, dostát svým povinnostem a zachovávat slušnost. To bylo velmi důležité ve světě, který byl dosti neslušný.

Byl jste nábožensky založený i později v pubertě?

Ano, byl. Nějakou dobu jsem ministroval, také jsem zpíval ve sboru. Tehdejší kněží tam byli pro starší generaci Italů, sotva uměli anglicky. Byli to Italové, někteří pocházeli z Itálie a nebyli ani Italo-Američany, takže neměli opravdu žádný vztah k mladším lidem. Až pak, v roce 1953, kdy mi bylo deset nebo jedenáct, tam byl poslán jeden kněz, Francis Principe; byla to jeho první farnost. Strávil tam asi šest roků, které na mě měly velký vliv. Skutečně pro mě byl jakýmsi učitelem. Bylo mu přes dvacet a vyvažoval starosvětskou mentalitu, přenesenou ze Sicílie a z Neapole. V podstatě to byl on, kdo mi ukázal cestu skrze literaturu, film a hudbu. Byl to on, kdo se na nás, na mě a mé přátele, jednou podíval a řekl: „Nemusíte žít tímto způsobem.“ Zdálo se totiž, že žijeme v kruhu. Abyste se osamostatnili od rodičů, ve dvaceti se oženíte. Potom máte děti, a pak se děje to samé a tak to jde pořád dál. Chtěl nám říct, že v této zemi může být i něco jiného, co nám nabízí příležitosti, a že bychom mohli žít jiný život, který otevírá mysl a srdce. Dával nám také číst knihy, Grahama Greena, především Moc a slávu; všechno možné.

Kolik vám bylo, když vám dal Grahama Greena?

Dvanáct nebo třináct.

To je dobré vzdělání.

To jo. Ale pro mě bylo velmi těžké číst, protože v naší rodině nebyl zvyk číst. V bytě nebyly žádné knihy. Vzpomínám si, jak jsem přinesl první knihu, byla o ruské revoluci a velmi [rodiče] vyděsila. Pro další knihy jsme chodili do knihovny na Tompkins Square, je tam dodnes. V každém případě jsem si nějak razil cestu knihami. V průběhu padesátých let (1953 až 1960) na mě měl [otec Principe] opravdu velký vliv.

Jste s ním stále v kontaktu?

Mluvil jsem s ním asi před rokem. Ano.

Takže jste byl věřící i po celou dobu na vysoké škole?

Dlouho jsem byl fascinován příběhy misionářů, už když mi bylo asi osm nebo devět, deset let, a chtěl jsem se stát misionářem v hnutí Maryknoll. Líbilo se mi, co říkali.

Znal jste hodně misionářů z hnutí Maryknoll?

Ne, ne. Jen jsem četl příběhy.

V časopise maryknollského hnutí?

Ano, přesně tak. Miloval jsem, o čem mluvili: o odvaze, zkouškách a pomoci. Myslel jsem si, že je to něco mimořádného. Pamatuji si, jak jsem se setkal s otcem Principem a řekl jsem mu: „Takový chci být.“ A tak jsem skončil v Cathedral Prep, což je jakýsi přípravný seminář tady v New Yorku. Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct, což je věk, kdy se všechno začne ubírat jinou cestu. A já si uvědomil, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, takže člověk nezasvětí svůj život Ježíši a kněžství, pokud skutečně nemá povolání. Jinými slovy, není to být jako všichni ostatní. Musí to vyjít z vás. Je to velmi vážné a velmi posvátné povolání. Jste na to stavěný? Je to ve vás? A pokud ne, jak se pokusíte žít dobrý život, když budete v jistém smyslu „mimo“? Když nebudete v církvi jako kněz, co budete dělat? Když jsem musel odejít ze semináře, byl jsem opravdu zdrcený. Ale nestudoval jsem, choval jsem se špatně. Monsignor, jehož jméno jsem zapomněl, si zavolal mého otce a řekl mu: „Tento kluk je problémový.“

Bylo to vaše rozhodnutí, nebo jejich?

Jejich.

Jejich…

No, myslím, že také moje, protože jsem z toho prostě vycouval. Přestal jsem dělat svou práci a choval jsem se špatně, v té době jsem se choval velmi špatně.

Pokračování příště.

Připravil James Martin SJ pro časopis America. Videozáznam rozhovoru můžete shlédnout ZDE.
Zkráceno a redakčně upraveno.
Fotografie zachycuje Martina Scorseseho a P. Jamese Martina SJ na setkání v jezuity v Římě 29. listopadu 2016.

Zdroj/Foto: America Magazine.

 odeslat článek     vytisknout článek