Dokumenty

Společný život s Kristem věčně živým

Alena Rousová

Být pravým křesťanem znamená žít jediný, společný život s Kristem věčně živým. Je to oslnivě krásné a oslnivě prosté. Tak prosté, že nás to svou prostotou unavuje, a že to proto musíme nejrůznějším způsobem komplikovat. Opravdová spása je však vždy jenom v návratu k této božské prostotě. Sv. Jan a sv. Pavel nemluví takřka o ničem jiném než o ní. Zamysleme se např. nad těmito slovy sv. Pavla k Filipanům: „Všecko, co jsem dříve pokládal za zisk, považuji nyní, když jsem Krista poznal, za ztrátu, když to srovnám s nesmírnou cenou poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho vzdal a považuji to za bezcenný brak, jen abych Krista získal a v něm byl nalezen. Abych jej poznal, jej a moc jeho vzkříšení a měl účast na jeho utrpení.“ (Flp 3,7-10) Vzkříšený Kristus je prvotinou všeho vzkíšení vůbec. Když tedy sv. Pavel touží po tom, aby poznal moc vzkříšení Kristova, chce poznat, co to je ten nový, vzkříšený člověk, člověk, žijící novým, nesmrtelným životem. Touha po tomto poznání není obyčejná zvědavost, nýbrž je to naše nejživotnější záležitost, toto poznání: vždyť vzkříšený Kristus je zdrojem i našeho života, jeho jediným zdrojem. O nic bychom tedy neměli míti žhavější zájem než o tuto svatou studánku života.

Uvažujeme-li o vlastnostech Kristova vzkříšeného těla, není to jen chlapecká zvědavost, jež hledá něco nového a neobvyklého. Je-li Kristus opravdu naším životem, pak nás musí žhavě zajímat vše, co se ho týká. Kdo ví poněkud, co to je láska, pochopí to. Ale nejen to. On je prvotinou, vzorem toho, co my budeme. Zájem o náš vlastní úděl nás tedy přivádí na tuto cestu. A nemůžeme říci, že jde jenom o to, co nastane teprve v budoucnosti, a že je to přece jen útěk z přítomnosti, maření času, snažíme-li se již nyní poněkud zahlédnouti vlastnosti oslaveného, zduchovnělého těla. Tak je totiž nazývá sv. Pavel a staví je jako protiklad nynějšímu, smrtelnému, jen z duše žijícímu tělu, tělu žijícímu do značné míry po způsobu živočichů. „Zasévá se tělo porušitelné, vstane neporušitelné, zasévá se nevzhledné, vstane slavné, zasévá se slabé, vstane silné, zasévá se pouze z duše žijící, vstane však proniknuté duchem.“ (1 Kor 15,42-44) Naše tělo však ani potom nepřestane být tělem, bude to však tělo, v němž bude více života a svobody ducha, a to Ducha svatého samotného. Jej totiž míní sv. Pavel obyčejně svým výrazem Pneuma – Duch. Poněvadž však už nyní je naše tělo živeno vzkříšeným tělem Kristovým, měly by už nyní, v našem ještě smrtelném těle, prozařovat vlastnosti zduchovnělého těla Kristova. Už nyní říká sv. Pavel na jiném místě: „Vaše těla jsou chrámy Ducha svatého.“ (1 Kor 6,19) Naše tělo zůstává smrtelným, a přece by mělo více a více přestávat být tělem živočišným. Je to velký, těžký program našeho mravního života, jehož nutnost jistě každý z nás cítíme ve chvílích, kdy jsme sami k sobě upřímní. Je to program boje o naši vnitřní svobodu, protože nic nás tak nezotročuje, jako právě ona nevychovaná živočišnost našeho těla.

Vybráno z knihy: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 333 – 334.
Foto: Ivan Dobrovolský.

 odeslat článek     vytisknout článek