Dokumenty

Zakladatel řeholní společnosti

Alena Rousová

Při příležitosti životního jubilea jej navštívil P. Michal Altrichter. Sloužil za P. Kunerta a sestry SSJ mši svatou, poté se setkal s jubilantem, aby mu k jeho výročí poblahopřál. V promluvě se ignaciánským úhlem pohledu zadíval na život a působení P. Kunerta. Část z ní uvádíme:

Když se dívám na otce Roberta, tak si myslím, že kromě jiných vlastností se v něm projevily tři ignaciánské rysy. Ignác byl testardo. Když si něco umínil, tak to bylo vždycky dotaženo: důsledně, houževnatě, souvisle, vytrvale. Tak to říká P. Câmara v Memoriale: nikdo to z něho nedostal, nevytlačil, nevyjmul. Podobně si myslím, že když otec Robert v dobrém slova smyslu rozpoznal před Boží tváří, co je správné, tak ty věci pak byly; to je úplně zásadní. Jinak by to dílo nemohlo vzniknout. Každé dílo je oboucháváno, čištěno jak křišťál, opravdu velice poctivě a mohutně. To vyžaduje vytrvalost.

A druhá vlastnost. Myslím, že to, co se říká o svatém Ignáci, že nebyl mužem mnoha pravd, ale že důsledně rozvíjel pár základních esenciálních pravd, je typické pro otce Roberta. On není ten rozkošatělý; vy ho samozřejmě znáte více, ale tak, jak my ho nahlížíme, jak to vidím. On prostě zachytil – když čtu jeho vzpomínky, v životopisu otce Kučery nebo z vyprávění – dvě tři nosné ideje, které plně realizoval jako svatý Ignác. Ty rozvíjel a těmi žil, a to je něco hlubokého. A to si myslím, že je to ignaciánství, že nejdeme pořád do šíře, ale že to jde hluboce, a že ta jedna věc uspořádává ostatní. To neznamená, že máme zúžený horizont, ale ta jedna věta uspořádává všechno ostatní, v té větě nahlížíme všechny ostatní záležitosti a souvislosti. To si myslím, že je opravdu též typické pro otce Roberta.

A třetí věc, když člověk o tom uvažuje, je to jednoduchá věta, jednoduché slůvko, jednoduchý výraz, ale tak moc důležitý, jinak bychom se tady nesešli. To je opravdu důvěra v Boha, čili to, co zase je pilířem, nosným výrazem, šťavnatým, vitálním výrazem ignaciánské, jezuitské spirituality. Vytrvalost, jedna nosná idea, důvěra, že to všechno svěřuji Pánu, kdy člověk dorůstá do té nesnadné věty v naší spiritualitě: Dělej si, Pane, se mnou, co chceš.

Podívejme se do prvního čtení ze Skutků apoštolů (13,46-49), tam jsou důležité dva výrazy. My můžeme odmítat toho, kdo nese Boží slovo. Tak to si myslím, že je opravdu spojeno s otcem Robertem. Všechno to měl tak těžké vždycky: rozpoznat, že se v něm skutečně Boží dílo projevilo. A mnozí jsme nepoznali, že v něm je skutečně to Boží slovo. Nejde o to, že teď si živíme sentimentálně pocit nepřijetí, ale my víme, že podle Ignáce nejvíc nám Bůh žehná, když jsme v neútěše. Druhý výraz prvního čtení: už se nedíváme na toho dotyčného, ale díváme se na růst toho slova, jak to slovo vydává plody. To je moc krásné, když bychom řekli, že to slovo v životě otce Roberta se stává tělem tohoto společenství. To je něco význačného.

Pojďme do evangelia (Jan 10,11-16). Člověk si dokáže jen představit, jak otec Robert musel všechny znát, všechny detaily, jak každou z vás zná, každou z vás formuje, vede. Tak jako dobrý pastýř otec Robert zná vás jako své ovečky. A druhý výraz v evangeliu je důvěrnost. Znát znamená vnitřně zakoušet, mít podíl. My víme, že slovo důvěrnost je veliká askeze srdce. A srdce znamená místo, kde se Bůh rád prochází. Tak nechť ta důvěrnost znamená, že především Bůh může ve vašich životech, ve vašich srdcích se procházet, aby člověk dokázal velice moudře, samozřejmě střízlivě, uvážlivě, pak zhodnotit celý odkaz toho nezměrného dramatu víry otce Roberta. A vy abyste nepochybovaly o tom, že Bůh ve vás a mezi vámi vykonal krásné dílo, které leckdy souvisí s tím, když se odkazujeme na svatého Vojtěcha, že to je mučednictví srdce. A to je něco, co zná Ignác: mučednictví srdce. Tak Bůh ať promění slovo ve své tělo, ať všichni pak, všechny rodiny ignaciánské, vytváříme jedno Kristovo tělo, Kristus v nás aby zvítězil. Amen.

Zdroj/Foto: SSJ.

 odeslat článek     vytisknout článek