Rozhovory

Mezi provinciemi nesmí být vysoké zdi

Redakce Jesuit.cz

V Japonsku jste se stal profesorem teologie. Co bylo předmětem vašeho zájmu na tomto poli a jak tento zájem během let rostl v souvislosti s vaším životem v Asii?

I zde řadu věcí určily dějiny. V mém případě jsem začínal od konce: Hned na začátku jsem totiž musel učit eschatologii. Později jsem přednášel křesťanskou nauku o zjevení, což pro mě bylo velmi podnětné. Pojednává se v ní o všech základních otázkách a problémech našeho přístupu k Božímu zjevení. Nejde jen o to, jak mu rozumíme, ale také jak ho zakoušíme. Takže sem spadá i náboženská zkušenost a spiritualita teologie. Bylo to pro mě velmi náročné a otevřelo mi to nové hloubky. Je nutné k tomu přistupovat ze strany různých oborů, a tak jsem musel začít myslet interdisciplinárně. Musíte se naučit něco o lingvistice, psychologii a sociologii náboženské zkušenosti. Otevírá vám to nové obzory. Bylo to velmi náročné. Ale léta vyučování se mi velmi líbila.

Cítil jsem, že než se člověk v Asii pustí do systematické spekulativní teologie, nejprve možná potřebuje pastorální teologii. Všímat si, jak lidé zakoušejí svou víru, společenství, setkání s Bohem či modlitbu. A tak jsem se hodně začal zajímat právě o pastorální teologii.

Opět zde svou roli sehrály dějiny. Byl jsem poslán na Filipíny na Pastorální institut. Ke svému překvapení jsem zjistil, že tam vůbec nepřednášeli o svátostech. Přitom jsem si řekl: Většina studentů tráví 80% času svátostným životem ? jako kněží a katecheté. Jelikož jsem se už dříve zabýval symboly, začal jsem učit svátosti. Bylo to velmi podnětné ? pro mě a snad i pro studenty ? protože jsem si uvědomil, že svátosti se z historických důvodů redukovaly na rituály. Ve skutečnosti jsou svátosti spiritualitou křesťanského života.

V klíčových bodech života společenství či jedince máme mocné, solidní zásahy církve ? svátosti ? které vyjadřují, co Bůh dělá s člověkem v daném okamžiku. Takže je velice obohacující spojit svátosti s životem. Jsou spjaty se vším v lidském životě: s jedincem i společností, s lidskými vztahy, nadějí, zápasy lidí, dokonce i humorem. Všechny svátosti jsou velmi otevřené vůči lidské skutečnosti. To mě inspirovalo a byla to náročná a zajímavá oblast vyučování. I letos jsem měl na Pastorálním institutu mít kurz o svátostech.

Domnívám se, že pastorální teologie a dobrá teologie svátostí propojují život a víru. Jsou velmi důležité, zejména tam, kde je církev v menšině. Kristologie a eschatologie pak přicházejí jako naplnění. Když mi provinciál řekl, abych studoval teologii, pokusil jsem se ?reprezentovat? (tedy podle ignaciánské tradice otázku znovu přednést spolu s argumenty proti názoru představeného). Řekl jsem mu: ?Myslím, že mě více zajímá pastorační práce než teologie.?

Byl dost chytrý na to, aby mi řekl: ?Přesně tak. Potřebujeme profesory teologie, kteří se zajímají o pastorační práci.? Takže jsem od toho nemohl utéct. Dostal mě.

I proto, že jste žil v Japonsku a na Filipínách, se rozvinul váš zájem o mezináboženský dialog. Řekněte nám, jak jste objevil tuto oblast?

V mém případě byly každodenní kontakty důležitější a měly větší vliv než kontakty formální. Formálních akademických setkání s různými buddhistickými skupinami jsem se příliš neúčastnil. Ale vždy jsem žil, pracoval a spolupracoval s nekřesťany. Je to velká výzva. Možná jako jezuité jsme dosud nereagovali dostatečně. Když jsem byl provinciálem, pokoušel jsem se to sdělit našim školským komunitám. Ku příkladu na našich školách jen 20% učitelů byli katolíci. Mezi studenty jich bylo ještě mnohem méně. A tak jsem se ptal: Jak se stavíme k učitelům-nekřesťanům? Ne ve smyslu proselytismu či přesvědčování, nýbrž ve smyslu hlubšího dialogu. Pro co žijí? Co je nejvíce zajímá? Je to tedy dialog s lidmi, které potkávám.

Dívám-li se na setkání na oficiálnější rovině, nejvíc mě inspirovalo jedno na Filipínách. Byl jsem pozván do Marawi na ostrov Mindanao na jihu Filipín. Když jsem vstoupil do města, spatřil jsem nápis: ?Islámské město Marawi.? Ale zároveň tam byl biskup velmi aktivní na poli dialogu, který měl mnoho kontaktů s muslimskou komunitou. Zorganizoval například sympozium s muslimskými učenci, katolíky a protestanty. Byl tam muslimský profesor z Egypta, jiný z Indonésie a další z Filipín. Pak tam byl irský kolumbánský profesor teologie a já za katolíky a několik protestantů. Bylo to velmi významné, protože všichni jsme hledali antropologické kořeny víry a nacházeli jsme hodně souběžného. Dokud nemluvíte o Nejsvětější Trojici, je toho souběžného hodně. Zaujalo mě, že největší potíže při dialogu jsme neměli s muslimy, nýbrž s bratry křesťany, kteří se domnívali, že přibližovat se muslimům je nebezpečné. Co do náboženského cítění, myšlení atd. jsem se cítil hodně blízko profesorům z Egypta a Indonésie.

Řekněte nám o své zkušenosti s migranty. Když jste skončil svůj mandát jako japonský provinciál, rozhodl jste se dělat něco odlišného od toho, co jste dělal do té doby, totiž zakusit ducha sociální stránky našeho jezuitského povolání.

Vždycky jsem se zabýval sociální činností. Během mého druhého roku na postu japonského provinciála náš dům potřeboval opravit, a tak jsem měl příležitost přestěhovat se do centra Tokia. Šel jsem bydlet k jezuitskému řediteli Sociálního střediska v Tokiu. Žil v domečku v jedné z chudých čtvrtí Tokia, kde žije většina migrantů. Byl tam sám, a tak jsem bydlel u něj. Čtyři roky jsem každý den dojížděl do práce. Byla to výborná zkušenost.

V neděli, když jsem měl volno, pomáhal jsem ve farnosti. Chtěl jsem se přiblížit těm přistěhovalcům a jejich potížím. Myslel jsem, že pro ně jezuité měli otevřít středisko. A když jsem o tom přemýšlel, blížil se konec mého provinciálování. Tokijská diecéze otevřela pastorační středisko a požádali mě o pomoc. Tak jsem řekl svému nástupci, novému provinciálovi: ?Ty rozhoduješ o mé budoucnosti, ale diecéze mě prosí o pomoc ve středisku pro migranty. Moc mě to osobně zajímá. Myslím, že by se s tím něco mělo udělat. Jelikož to dělá diecéze, proč bychom měli my otevírat další středisko??

Provinciál souhlasil a mně se čtyři roky práce s migranty líbily. Moje první láska byla pastorační práce a to je to, co jsem s těmi lidmi dělal. Ano, byly to skvělé roky. Různými způsoby pomáhat lidem, ale i středisku, aby se zorganizovalo a naplánovalo si svůj pastorační dosah.

Když se na to podíváme v širších souvislostech, tak vám to rovněž dalo přímý vztah k tomuto aspektu jezuitského života, na který jsme se zaměřovali od doby otce Arrupeho.

Uvědomil jsem si, že otec Arrupe měl skvělou intuici. V těchto oblastech se můžeme mnohému naučit a můžeme se tak stát lepšími řeholníky, protože lidé, s nimiž pracujeme, nám dávají pocítit realitu. Takže vše, co říkáme nebo tvrdíme, musí projít ohněm reality. Tito lidé jsou živoucí realitou. Jsou věřícími lidmi, ať už je jejich víra jakákoli. Někdy je to lidová zbožnost, nepříliš kultivovaná, jindy je to hluboká víra či víra více sofistikovaná. Ale je to pro nás test, zda to, co děláme, má opravdu vztah k realitě. A to je důležité jak pro naší spiritualitu, tak také někdy i pro naší víru.

Občas vidíte, že bez teologického vzdělání, i bez jakéhokoli vzdělání, mají někteří lidé hlubší kontakt s Bohem. Může to člověka skutečně velmi překvapit. Říkal jsem si: Kéž bych měl takovou důvěrnost s Bohem, kéž bych s ním tak snadno komunikoval. To je pro japonské katolíky vždy náročné: Když Japonec z tradičního buddhistického či konfuciánského prostředí jde na posvátné místo, je to hodně formální. Snaží se být čistý a ryzí. Přichází na to místo s vážností. Japonská církev má velmi vážnou tvář.

Pak člověk vidí, jak do kostela přicházejí Filipínci. Vstupují do budovy, jakoby to byla přístavba jejich vlastních domů. Baví se mezi sebou a jsou před Bohem šťastní. Zpívají a tančí. Malé děti tancují a běhají kolem. Pro mnohé Japonce to je šok, ale pak je to přivede k zamýšlení. Vidí, že tito lidé, kteří mají tolik potíží, nacházejí v kostele chvíle radosti a naděje. Otevírá jim to oči. A myslím, že nejenom obyčejným Japoncům, ale nám všem.

Kde my nacházíme radost? Někdy máme hodně drahá potěšení, zatímco tito lidé je mají velmi jednoduchá a přitom získávají novou energii. To je vždy test reality, který pomáhá spiritualitě modlitby, aby byla skutečnější, konkrétnější, více nohama na zemi.

Měl jste během let příležitost ke kontaktu s jezuity různých věkových skupin a také s mladými spolubratry?

Vždy jsem byl mezi mladými jezuity, protože jsem naše scholastiky učil teologii. Mezi mladými se cítím velmi dobře. A nejen to. Mám rád jejich vitalitu a nápady, fantazii a tvořivost, kterou v nich nacházím. Když jsem pracoval s uprchlíky, pravidelně přicházeli mladí, kteří se o to zajímali. Někteří scholastici dokonce požádali, aby mohli bydlet v našem domě, což bylo dobré. Byla to pro ně příležitost poznat prostředí a některým to otevřelo oči. Vzpomínám na jednoho japonského scholastika, který tam přišel. Byl to pro něj svět, který vlastně neznal. V té chudé čtvrti každý každého zná. Když na konci svého pobytu čas u nás hodnotil, prohlásil: ?Co mě nejvíce překvapilo bylo, že lidé na ulici se na mě dívali.? Protože byl cizinec. Japonec byl překvapen, že toto japonské prostředí se lišilo od jeho běžného prostředí. Osobně mu to pomohlo.

Pak během posledních tří let, jako moderátor v Manile, byla moje kancelář vedle scholastikátu. Často jsem byl se scholastiky a jednou týdně jsem s nimi obědval. Kromě toho za mnou často chodili na konzultaci a na kus řeči. Takže jsem měl k mladým vždy blízko.

Jak vás práce moderátora konference jezuitských provinciálů východní Asie a Oceánie připravila pro vaše nové závazky ve funkci generálního představeného?

Jednu věc jsem se naučil: Když máte dobré provinciály, věci jdou velmi dobře. Myslím, že mi Pán v tomto ohledu požehnal. Současná skupina provinciálů a vyšších představených je skvělá ? spolupracují, jsou otevření, navzájem hodně solidární, pomáhají si. Kdykoli byl nějaký problém, stačilo jim o tom říct. Jednou jsem napsal dopis, zda by mohli pomoct, protože jeden region má finanční potíže. Do dvou týdnů jsem měl peněz dost. Byli vždy velmi ochotní pomoci.

V Timoru jsme například potřebovali hodně peněz ke koupi pozemku. Okamžitě dvě provincie nabídly pomoc, ne jako půjčku, ale jako dar. Totéž ve Vietnamu, který teprve začíná fungovat jako provincie. Okamžitě pomohly tři provincie. Když pracujete s takovými lidmi, je vaše činnost snadná.

Myslím, že nová funkce bude pro mě výzva. Část mého úkolu bude zajistit to, abychom měli správné lidi jako provinciály a vyšší představené, protože na tom opravdu záleží.

Další věc, která mi hodně pomohla a kterou bych chtěl aplikovat na celé Tovaryšstvo, je touha naší asistence po větší transparentnosti napříč provinciemi. Tradičně jsou mezi provinciemi vysoké zdi. Každá z nich je nezávislou jednotkou. Lidé nevědí nic o sousední provincii. Nyní chceme, aby tyto zdi byly prostupné a průhledné. Ku příkladu si navzájem sdělujeme účty všech provincií v regionu, aby všechny provincie věděly, kde jsou peníze. To činí všechny zranitelnými. Myslím, že takové sdílení by vytvořilo otevřenost, která by pomohla Tovaryšstvu stát se univerzálnějším.

V globalizovaném světě je klíčem komunikace. Proto čím více o sobě navzájem víme, tím více můžeme spolupracovat, společně rozlišovat a vzájemně si pomáhat.

Rozhovor připravili Tom Rochford, Pierre Bélanger a Dani Villanueva z komunikačního týmu 35. generální kongregace. Přeložil Pavel Gábor SJ. Foto Don Doll SJ, SJWeb.info.
Třetí a poslední část rozhovoru se vrací ještě k volbě nové hlavy Tovaryšstva. Adolfo Nicolás v ní také nabízí svou vizi, jak by chtěl působit v této nejvyšší řádové funkci.

 odeslat článek     vytisknout článek