Rozhovory

Když zkušenost chybí, teorie nestačí

Redakce Jesuit.cz

Při volbě se probírala i otázka vašeho věku. Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody, když člověk přebírá odpovědnost za vedení Tovaryšstva Ježíšova v tomto životním okamžiku?

Během murmurationes voliči mluvili jeden s druhým, aby našli člověka, který by byl jako náš nový generální nejvhodnější. Znepokojilo mě, když se mě třetí den tolik lidí začalo ptát na mé zdraví. Nikdy jsem nebyl v komunitě, kde by se jezuité tolik zajímali o to, jak se cítím. Když jsem viděl, že se jich ptá tolik, začal jsem se znepokojovat, co to asi může znamenat. Samozřejmě, otázka byla spojená s mým věkem, kvůli kterému měli pochybnosti.

Jaké jsou výhody a nevýhody? Nevýhody jsou zjevné. S věkem přichází ztráta energie. Ku příkladu i když mi nyní ještě nevadí cestování, nevím, nakolik budu moci v následujících letech cestovat. Nevím, zda budou možné dlouhé návštěvy všech domů. Fantazie a tvořivé myšlení už také nebudou tak čerstvé jako u mladšího člověka. To jsou zjevné nevýhody.

Ale jsou tu i výhody. Předně člověk má více zkušeností, je větší realista, myslí méně utopicky a ví trochu lépe, co může, a co naopak nemůže očekávat. I nadále budu od jezuitů očekávat mnoho, ale v mém věku si je člověk více vědom také lidské slabosti. Člověk ví, že toho nemá moc chtít, aby nebyl příliš často zklamán. To vidím jako výhodu.

A pak také vím trochu lépe, jak k určitým záležitostem přistupovat. Nejde o kladení požadavků, nýbrž o to lidem usnadňovat komunikaci a vést je, aby si uvědomovali, o co běží. Jisté povědomí je velmi důležité a bez něho nelze dělat nic. Vezměte si například jen to, co se děje okolo ekologie. Bez povědomí o této věci není možné dělat nic. Nelze něco konat jen z povinnosti, protože jsme křesťané nebo protože jsme řeholníci. S tím se moc daleko nedostanete. Ale když získáme povědomí o nějakém novém rozměru našeho okolí, může nás to zaujmout. Ale uvidíme, vše záleží i na mém zdraví a elánu. Kongregace zariskovala, když mě zvolila.

Jakou představu máte o prvním generálovi Tovaryšstva? Co na sv. Ignáci nejvíce oceňujete?

U Ignáce jsem vždy nejvíce obdivoval jeho hloubku. Ta mě přitahovala nejvíc. Přeji ji i Tovaryšstvu. Ať se zabýváme čímkoli, teologií, pastorací, osobním životem či řízením, myslím, že jsme povoláni k osobní hloubce. Ignác opravdu dosáhl veliké hloubky v rozlišování, pronikl hluboko do své osobnosti, ponořil se do spirituality. Dovedl pomáhat lidem na velmi hluboké úrovni a chápal, kdy je pomoc opravdu pomocí a kdy není. Zároveň byl jeho pohled velmi široký. Hloubka a šíře jsou propojené. Čím člověk jde hlouběji, tím více se osvobozuje od svých bezprostředních omezení, a tím širší má rozhled.

Jde o věci velmi náročné a přitažlivé. Rád bych zmínil ještě jednu Ignácovu kvalitu: odvahu začínat. Mám Ignáce velmi rád a obdivuji ho. Vím, že měl svá omezení a že pravděpodobně někdy ve svém způsobu jednání, v některých drobnostech dělal chyby. Ale nikdy nedokážu proniknout tak hluboko jako on. Je to pro mě neustálá výzva.

A nakolik vás jako člověka, který opustil Španělsko a vydal se do Asie, ovlivnil sv. František Xaverský?

Určitě mě ovlivnil, ale můj vztah k němu se postupně měnil. Když jsem byl mladý, byl pro mě František Xaverský hrdina, mým vzorem a snem bylo jeho nadšení, vnitřní oheň a ochota vydat se kamkoli. Pamatuji si, že jako mladý člověk jsem měl moc rád hru El divino impaciente, kterou napsal José María Pemán.

Ale později jsem si uvědomil, že není univerzálním a lidovým svatým. Například v Indii se dopustil chyb. Lidé, kteří o nich vědí, mají sklon ho odmítat jako vzor misionáře, zvláště v Asii, možná zvláště v Japonsku, kde jsou lidé velmi citliví vůči dialogu a úctě ke svědomí každého člověka.

Začal jsem se na Františka Xaverského dívat kritickým okem. Ale pak mi, myslím, ukázal znovu svou velikost, když jsem viděl, kým se v Japonsku nakonec stal. V Indii byl ještě synem tehdejší teologické školy. Ale když přišel do Japonska, tak se díky lidem, s kterými se setkal, změnil. To považuji za nesmírně důležité. Hovořil s mnoha lidmi a během těchto setkání si uvědomoval, že neměl úplně ve všem pravdu. Začal druhým více naslouchat, respektovat je a obdivovat. Jako misionář se změnil. Založil styl, který později převzal Matteo Ricci a jiní. Ale byl to už František Xaverský, kdo dovedl tu změnu uskutečnit. Myslím, že tak prokázal své osobní kvality, které mě neustále inspirují. A tak už neobdivuji jeho ohnivý zápal, ale spíše to, že dokázal změnit své představy a názory. Stále se musíme učit.

V Japonsku, například, jsme připravovali kongres o sv. Františku Xaverském a měli jsme setkání s biskupy z jihu, kde žil. Biskup z Fukuoka nebyl vůbec nadšen a prohlásil: ?Nevím, zda bychom se měli účastnit těchto oslav, protože František Xaverský jen prošel Fukuokou a jediná věc, kterou zde vykonal, byla hádka s místním buddhistickým mnichem.?

Ale ta hádka byla nesmírně zajímavá. Xaverský začal plísnit mnicha za to, že nedával dobrý příklad svým buddhistickým souvěrcům. Nejal se ho přesvědčovat, aby se stal křesťanem, ale řekl mu: ?Podívej, jsi tady, abys pomáhal lidem, a ty jim nepomáháš, protože tvůj život není dobrý. Musíš pomoci svým lidem, aby se stali lepšími.? A to je obrovský vhled do toho, jak Bůh působí v lidech, dokonce i v buddhistickém mnichovi. Například aby pomáhal svým souvěrcům být věrnější svým zásadám.

Se svou asijskou zkušeností máte již na mysli některé konkrétní způsoby, jak sblížit Východ a Západ uvnitř Tovaryšstva Ježíšova? Je to jeden z vašich cílů či plánů?

Je opravdu mým úkolem ?sblížit Východ a Západ?? Ne, tak bych to neformuloval. Ale myslím si, že to, co nás mění, jsou setkání. Člověk se setkává s lidmi a proniká do jisté hloubky ? s lidmi, kteří jsou odlišní. Pak se začne měnit. Takže doufám, že budu moci přispět k tomu ? a to začalo už na generální kongregaci ? abychom se setkávali bez hranic a předsudků, s cílem vzájemně se poznat. Teprve pak budeme schopni ocenit, co nám může ten druhý nabídnout.

A tak se může nejlépe sblížit Východ a Západ. Akademický přístup může pomáhat při hledání určitých formulací, ale jen osobní setkání dovedou věci měnit: v sociálním apoštolátu, v mezikulturních setkáních či ve spiritualitě.

Jsou nějaká místa, která plánujete jako nový generální představený v nejbližší budoucnosti navštívit?

Někdo by o mě mohl říct: ?Jeho neznalost je opravdu encyklopedická.? Vím, že je velmi mnoho věcí, které o Tovaryšstvu a o světě nevím. Ale když se mě ptáte, kterou oblast bych rád navštívil na prvním místě, pak mě napadá Afrika. Nikdy jsem tam ještě nebyl. Není to jen část světa, je to svět sám o sobě. A tak si myslím, že bych o Africe měl vědět mnohem více a hodlám ji navštívit při nejbližší možné příležitosti.

Dalším místem je Latinská Amerika. Byl jsem tam na několika krátkých návštěvách, ale jel jsem jen do Limy, Bogoty, Mexika nebo Buenos Aires. Tak člověk z Latinské Ameriky moc nepozná. Proto je na mém seznamu i Latinská Amerika. Třetí místem je pak východní Evropa. To jsou tři části světa, které znám nejméně. Pak bych měl samozřejmě navštívit Indii, abych ji lépe poznal. Sice jsem tam už třikrát byl, ale Indie je obrovská. A musím dodat, že možná kvůli odstupu, který jsem si během let vytvořil, bych měl více poznat i Španělsko.

Všude, kam se dívám, je mnoho, co se učit. A jako generální představený se nemohu spokojit s povrchními představami. Musím proniknout hlouběji do skutečnosti věcí ? přinejmenším proto, abych nedělal příliš velké chyby z neznalosti.

Zatím ještě nevím moc o své budoucnosti ve funkci generála. Cítím se pro tento úkol velmi omezený a mnoho věcí ještě nevím. Mým prvním úkolem je tedy se mnoho naučit. A tak to má být. Taková byla i má první zkušenost, když mě poslali do Pastoračního institutu. Byl jsem v Japonsku a najednou jsem byl poslán do Manily, abych tam dělal ředitele ústavu, který slouží celé Asii.

I tehdy jsem se cítil velmi nedostatečný, ale hned jsem si uvědomil, že právě to je má silná stránka. Protože jsem spoustu věcí nevěděl, musel jsem naslouchat. Když je člověk dlouho na jednom místě, může vše znát příliš dobře a pak přestat naslouchat. Jelikož zná tamější reálie a ty zůstávají stále stejné, myslí si, že už toho ví dost. Když někoho slyší mluvit, musí si uvědomit, že jednotlivá slova mohou být stejná, ale melodie jiná. Naslouchat hudbě je právě tak důležité, jako naslouchat druhým lidem.

Než zakončíme náš rozhovor, je ještě něco, co byste chtěl říci na začátku své služby v úřadu generálního představeného jezuitů?

Myslím, že jsem řekl prakticky všechno, co jsem chtěl. Pokud bych měl ještě něco dodat, tak to, že zkratky neexistují ? ani ve spiritualitě, ani v sociálním apoštolátu, ani kdekoli jinde. Cesta je vždy a všude dlouhá. Skutečná změna a skutečné vhledy přicházejí skrze dlouhý proces. Kontakt s lidmi a situacemi je jen prvním krokem na této cestě.

Otec Arrupe velmi zdůrazňoval kontakty mezi lidmi. Dokonce i na římské kurii měli tzv. Arrupeho hodinky, tedy čas, kdy každý měl jít ven a setkávat se s lidmi, aby nikdo nezůstával mezi čtyřmi stěnami. I já si myslím, že je tu nutné. Bez setkávání s živými lidmi bychom se mohli stát jalovými teoretiky.

Mohli bychom trávit hodně energie a času teoretickými diskusemi. Někdy to děláme a pak se také velmi často mezi sebou hádáme, že? Ale to jsou jen teoretické otázky, které mají pramalý vztah k realitě. Realita ? to jsou zápasy lidí o život a živobytí, o to si uchovat svou lásku a prohloubit ji, úsilí o založení a udržení rodiny a vztahů.

A právě na to bych chtěl vždy pamatovat ve své nové funkci. Teorie je důležitá, abychom si mohli uspořádat naší zkušenost, ale když zkušenost chybí, teorie nestačí.

Za rozhovor poděkovali Tom Rochford, Pierre Bélanger a Dani Villanueva.
Přeložil Pavel Gábor SJ. Foto Don Doll SJ, SJWeb.info.

 odeslat článek     vytisknout článek