Názory

Krása, která spasí svět

Pavel Ambros

1. Krása, která spasí svět

„Je pravda, princi, že jste kdysi řekl, že krása spasí svět?“ „Pánové,“ křičel hlasitě na všechny, „princ tvrdí, že krása zachrání svět! A já říkám, že právě proto jsou jeho myšlenky tak hravé, protože je nyní zamilovaný. Pánové, princ je zamilovaný; zrovna nedávno přišel, byl jsem o tom přesvědčen. Nečervenej se, princi, ještě by mi tě bylo líto. Jaká krása zachrání svět! (…) Jste horlivý křesťan? Kolja říká, že se označuješ za křesťana.“ (DOSTOJEVSKIJ, F.M., Idiot, Praha 1974, s. 270)svět, klade Dostojevskij v temných zápletkách svých děl. Zůstává předmětem skutečné záhady. Připadáme si divně, avšak nemůžeme než se s podivem nepozastavit nad úkolem svěřeným kráse! Ta že by bývala měla být volána k rozuzlení něčeho takového? K záchraně světa? Ale co vlastně znamená Dostojevského krása?

Rozhodně se nejedná o krásu v pojetí latinského (renesančního) humanismu. Ani o pohrávání si s krásou v epoše současné. Je v evropském mýtu považována za harmonii, která tvoří základy. Tvoří východisko západního pojetí ideálu umění jako okna do světa. Nikdo jiný než ruský Leonardo da Vinci Pavel Florenský ve svém Ikonostasu ukazuje více než přesvědčivě, jak touto tradicí pravoslavný civilizační okruh pohrdá. Dostojevskij je jejím věrným synem. Přesto krása v jeho vidění stvořeného světa nemá mnoho společného ani se stereotypem percepce ikony, s níž bývá často ukvapeně spojována. Nemá nic společného ani s ruskou kýčovitostí nových Rusů, a už vůbec ne se západními konzumenty tradice křesťanského Východu. Nejde spíše o posvátnou intenzitu, která může vyplynout jen z opravdové etické hloubky, v níž milost a mravnost zůstávají vždy nedosažitelné? Cožpak jejich spojení, alespoň v tomto světě, se pokaždé jeví jako tajemné a nedosažitelné?

Krása je označením pro jednoznačný projev dobra osoby. Soubor jakostí, které nemusí nutně souviset s harmonickou, dokonalou a neporušenou formou. Spíše patří k neochvějným rysům, jimiž dobro chrání svou vlastní vytrvalou spravedlnost. Doslovně: za cenu všeho. Dokonce i za cenu ztráty dokonalosti formy. V tom je krása dobra osoby. Tkví v tom, že v případě nezbytnosti ztratí i svou tvář, pokud slouží k zachování své vlastní osobní integrity, totiž nedělitelnosti vztahů. Jedno v druhém. Je to proto krása, které někdy nemusí vadit, že může vypadat ošklivě, pokud to zůstane známkou její houževnatosti k lásce.

Krása, kterou román prorokuje, je stejně tak irénická jako krása, která vyzařuje z hmatatelné aury skutečně dobrého člověka, jenž prochází dějinnými zmatky se suverénní prostotou ducha a nezlomnou dobrotou srdce zamilovaného do něžnosti. Řekněme bez obalu: miláčka svého srdce. Je evangelním portrétem pokorného, který vzdoruje úsměvům cyniků a lstivosti tyranů v ulitě nevinnosti, jejíž osud je vždy nejistý. Ozařující magnetismus lidského profilu s typicky christologickými rysy, který Dostojevskij, stejně jako Bůh Otec, jenž stvořil jeho literární svět, posílá do temného světa pochmurné ruské buržoazie, aby obnovil gesto vykoupení. Dostojevskij ji jako křesťan klade do základu dějin člověka i dějiny spásy.

Kníže je chudý Kristus poslaný zpět na zem. Znovu s Ježíšovou mírností, tedy s vysmívaným milosrdenstvím papeže Františka, tváří v tvář mocnostem zla. Nikdy nepřestane říkat, že Otec je krásný. Proto může být každý člověk krásný. Tato krása by mohla zachránit svět, staneme-li se jeho dětmi. Tento druh krásy, nikoli její západní, stále omílaný stereotyp. Mohla by zachránit svět, ale nemuselo by se jí to podařit, nedovolíme-li jí vstoupit do našeho života. Jak nechat vstoupit? Nechat se obejmout.

V románu není výsledek předem určen. Všechno se dostává do varu jako hádanka prověřená až následně fakty. První z nich spočívá v tom, že kníže Myškin vystupuje jako vybledlá replika Krista, za něhož se má vydávat. Zde vidíme riziko pouhé nepřiměřené napodobeniny Krista, krasoduchů, kteří nic nepřijali z Kristových způsobů cest vzkříšení. Utápí se jako bájný Narcis. Druhá z nich, ještě rizikovější, nabízí vlastní podoby nekvalitní reinkarnace, pseudo-spirituality prostupující společnost. Vnucuje falešnou ikonu, padělek, vlastní portrét bez jakékoli síly. Nedivme se těm, kdo odmítají osobní přítomnost Ducha v životě, protože zůstávají zajatci cynismu a vychytralosti. Dostojevskij falešným mesiášům zamotává hlavu. Odhaluje krajní slabosti každého „mesiáše“ minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čím? Když jim klade před oči jedinou otázkou: „Co kdyby se Ježíš vrátil na Zemi?“ Nemá se stát jednou z nejčastějších a nejprostších otázek, na něž církev odpověď dluží? Pilířem naší budoucnosti není katastrofická apokalyptika, i když je na místě bázeň před Bohem. Krása je v jediné dvojslovné odpovědi: maran atha (Náš Pán přišel) a marana tha (Pane, přijď!).

Foto: cs.wikipedia.org.

 odeslat článek     vytisknout článek