Články

Adolf Kajpr SJ jako předchůdce Druhého vatikánského koncilu

Vojtěch Novotný

Kajpr konal především službu slova. Vědomě se ptal: „Jak přinést lidem dneška celé, nezfalšované poselství Kristovo a jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli?“ Proto hledal „novou řeč“, která by i vlažného křesťana a člověka vágní duchovnosti „neodpíratelně přesvědčila, že Kristus je dodnes jediným vlastním Spasitelem“ (1947). Jako publicista pomáhal rozlišovat ideové kořeny událostí a rozpoznat, jak zdařilý lidský život souvisí s následováním Ježíše tady a teď. Jako kazatel zvěstoval evangelium srozumitelnou, pronikavou řečí víry a ukazoval cestu k maximálnímu křesťanství. Právě proto se ho nacisté i komunisté snažili umlčet, až se nakonec ve smrti stal Božím slovem. Kajprovo hledání „nového jazyka“ připomíná, co o čtvrt století později uvedl Jan XXIII. v proslovu Gaudet Mater Ecclesia (1962), jímž zahájil 2. vatikánský koncil: ten „chce učení víry podat čisté a neokleštěné, bez oslabení a zkomolení […], jazykovými výrazovými prostředky moderního myšlení. Neboť něco jiného je podstata tradované nauky, to jest poklad víry, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá.“

Kajpr vstoupil do povědomí zejména pro svůj zájem o věci veřejné a pro své sociální smýšlení, jež u něj plynuly z vědomí, že „není žádného odvětví života, jež by mohlo být vlivu Kristovu cizí“ (1948). Proto například napsal, že „skutečný apoštol, ten, kdo skutečně s Kristem cítí lítost nad zástupy“, musí prakticky ukázat, že mu záleží na sociálním pokroku a na zlepšení hmotného postavení nejchudších. Musí také „mít pochopení pro celou tu úžasnou nevědomost většiny dnešních lidí ve věcech křesťanství a náboženství vůbec, nesmí od nich žádat nemožnosti, které naprosto nemohou pochopit, musí sám hledět, aby mluvil řečí srozumitelnou. Musí jít až na nejzazší hranici své trpělivosti“ (1946). Také v tom ho lze bez přehánění vnímat jako předchůdce postoje, který koncil popsal v konstituci Gaudium et spes (1965): „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“

Kajpr si byl zřetelně vědom, že – jak pravil koncil v konstituci Lumen gentium (1964) – církev je „jediná složená skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“: „Jako přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla.“ Náš jezuita již roku 1947 psal: „Církev je svatá, božská, a přece je také lidská. A žádnou z těchto dvou stránek nelze zapomínat. Je dobře zdůrazňovat její božskou nepomíjejícnost a nepřemožitelnost tam, kde malomyslnost podlamuje chuť k práci, ale stejně tak je třeba poukazovati na její pozemskou stránku, kde by přílišné dovolávání se božské absolutnosti mohlo vésti k bludnému názoru, že již netřeba hledat hlubšího pochopení pravd, že netřeba se stále přizpůsobovat proudu času, že netřeba bojovat s lidskou pohodlností a slabostí.“

Koncil byl roku 1963 zahájen konstitucí Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, jež konstatovala, že bohopocta čili liturgie „je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“. „Přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve.“ Také tady lze připomenout Kajpra, který roku 1947 kázal: „Jsem přesvědčen, že jakákoliv obnova veškerého duchovního života, a tím také veškerého života mravního a společenského, zkrátka celého života, začíná a končí v našem prožívání mše svaté [...]. V ní je skutečně všechno, a když se jí naučíme rozumět a ji prožívat, pak budeme opravdu nepřemožitelní ve všech životních situacích.“ Také „apoštolát má své ohnisko v liturgii, hlavně ve mši svaté“. Apoštol totiž musí začínat u těch, „kdož se ještě shromažďují kolem Krista“ a kdo „musí být tak rozníceni, aby pak šli a i sami zapalovali všude, kam půjdou“. Právě proto „musí jejich život duchovní, a hlavně jejich život liturgický býti co nejintensivnější“.

Několik příkladů souladu Adolfa Kajpra SJ a 2. vatikánského koncilu ukazuje, že mu byl dán dar prorockého Ducha. I proto bychom se měli modlit, jak to činí v kostele sv. Ignáce v Praze:

Bože Otče, vpravdě svatý,
chválíme Tě, neboť všichni,
kdo se přimykají ke Kristu a jsou s ním jednoho Ducha,
žijí v Tvé přítomnosti a vyzařují Tvou svatost.
Děkujeme Ti, že jsi tuto milost dal i svému služebníku Adolfu Kajprovi,
který slovem i příkladem vedl své současníky k maximálnímu křesťanství.
Oslav své jméno jeho blahořečením!
Vyslyš pro jeho přímluvu modlitby, jež Ti předkládáme,
a dej, abychom i my dospěli k hlubokému obrácení,
porozuměli své současnosti
a dokázali jí vydávat pravdivé a účinné svědectví
o milosrdné lásce Boha Otce, Syna a Ducha svatého.
Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.

 odeslat článek     vytisknout článek