Rozhovory

Dotýkali jsme se nedotknutelných

Redakce Jesuit.cz

Míšo, co přesně bylo náplní projektu, kterého ses zúčastnila, a jak ses k němu dostala?

Už delší dobu jsem nad něčím podobným přemýšlela. Nebylo mi úplně jasné, jestli je to fér a jak jsem k tomu přišla, že jsem se narodila v zemi, kde mi přinejmenším po materiální stránce nic neschází a mám možnost volby. Chtěla jsem se potkat s lidmi, kteří nedobrovolně žijí v bídě, a najít si k tomuto problému svůj vlastní postoj. Navíc mě velmi přitahovala Indie jako zajímavá země, do které jsem se chtěla podívat. Dneska je přece cestování ?in? a Indie je v kurzu. Nechtěla jsem ji ale navštívit jenom jako turista. Šlo mi o setkání, při kterém bude možné i přiložit ruku k dílu a s něčím pomoci.

A tak jsem se přihlásila do projektu ?Misia India 2008?, který pořádali slovenští jezuité. Nabídli mladým lidem z České republiky a Slovenska možnost strávit 5 týdnů na jezuitské misii v indickém městečku Manvi, ve státě Karnátaka. Cílem projektu byla pomoc se stavbou internátu pro děvčata a práce s místními dětmi, hlavně výuka angličtiny. Nakonec bylo vybráno celkem 14 účastníků, z toho deset Slováků a čtyři Češi.

Na cestu jsme se ale začali připravovat už půl roku před odjezdem. Nechtěli jsme přijet s prázdnýma rukama, a tak jsme sbírali peníze na stavbu internátu a školní pomůcky. Sbírky vždycky probíhaly ve velmi milé atmosféře, např. v naší farnosti v Lukách nad Jihlavou mě všichni moc povzbuzovali. Někdy mě překvapilo, s jakou štědrostí jsem se setkala u těch, kteří sami rozhodně nežijí v přepychu. Celkem jsme do Manvi potom přivezli asi 23 000 EUR.

Zmínila ses, že jste pomáhali se stavbou internátu pro děvčata. Mohla bys upřesnit, jaká situace vlastně přiměla jezuity misii v Manvi založit a co je jejich hlavní činností?

Když jsem před odjezdem mluvila s lékařem, který rok působil ve Středoafrické republice, řekl mi: ?Indie? To je luxusní destinace!?. A v jistém smyslu skutečně je. Potíž je v tom, že jenom pro některé. Už po příletu nás v hlavním městě zarážely kontrasty mezi velkolepými komerčními budovami a ubohými slumy, kde pobíhaly špinavé děti, zatímco jejich maminky tvrdě pracovaly na stavbách rozvíjejícího se města. Velkým problémem je tu totiž kastovní systém. Nejhůře si v něm stojí tzv. ?nedotknutelní? (daliti), kteří se ocitli dokonce mimo toto kastovní rozdělení a jsou ostatními považováni za nečisté. Žijí na okraji společnosti, je jim přidělena nejšpinavější práce a za normálních okolností nemají přístup ke vzdělání. A není to jen otázka peněz. Společnost je prostě nepřijímá, bez ohledu na to, zda mají či nemají nějaké talenty a schopnosti.

Misii v Manvi založili indičtí jezuité, kteří se rozhodli bojovat s nespravedlností kastovního systému. Ten je sice oficiálně zrušen, ale ve skutečnosti dál funguje, protože je příliš hluboko zakořeněn v mentalitě místních lidí. Jezuité našli oblast, ve které je situace dalitů nejtragičtější, a rozjeli to ve velkém. Dobře rozumí problémům, které z uspořádání indické společnosti plynou, a jsou přesvědčeni, že jedinou šancí, jak současnou situaci změnit, je umožnit dalitům lepší vzdělání. Jedině tak budou mít šanci nalézt dobré zaměstnání a tedy i lepší budoucnost. Jedině tak získají i vědomí vlastní hodnoty. Heslem jezuitské školy v Manvi je Educatio est liberatio, vzdělání znamená osvobození.

Jestli tomu dobře rozumím, hlavním cílem misie v Manvi je vzdělání a podpora dalitů. Co přesně se už podařilo a jaké jsou plány do budoucna?

Celý projekt je velmi mladý, začal se v roce 2000. Od té doby se podařilo koupit obrovský pozemek a vybudovat školu, kterou dnes může navštěvovat asi 700 dětí. Pro 170 nejpotřebnějších z nich zde stojí internát. Nejen že tam mohou bydlet, ale je o ně i velmi dobře postaráno. Krátce před otevřením je třetí budova, která bude částečně sloužit jezuitské komunitě a částečně jako zdravotní středisko pro děti. My jsme začali kopat základy druhého internátu. Ten bude pro děvčata, zatímco v tom současném budou později bydlet jenom chlapci. Na pozemku se také chovají domácí zvířata a pěstuje rýže a ovoce. To proto, aby misijní stanice získala větší nezávislost, ale také proto, aby se děti naučily správně hospodařit.

Plány do budoucna jsou obrovské. Brzy by se měla otevřít střední škola, kde budou moci pokračovat děti, které teď navštěvují poslední ročníky základního vzdělání. Měla by studenty dovést k obdobě naší maturity. Zároveň je v plánu učiliště, které děti připraví na nějaké konkrétní povolání. Pro ty nejmladší by se měly postavit menší domečky, aby nemusely bydlet ve velkém internátu, ale měly péči více rodinného typu. Tak by se dalo pokračovat dál, a to ani nemluvím o menších projektech, které spiritus agens celé misie, P. Eric Mathias, rozjíždí v mnoha okolních vesnicích. Všechno ovšem velmi podstatně záleží na financích, které se podaří získat. Velká část z nich plyne z Evropy, hlavně z Anglie, Itálie, Španělska, a teď už má svůj podíl i Česká republika a Slovensko.

Mohla bys nám přiblížit takový typický pracovní den vaší skupiny?

Bydleli jsme přímo na internátu spolu s dětmi, takže náš program byl velmi úzce spojený s tím jejich. Řekla bych, že sdílení jejich každodenního života bylo nakonec to nejpodstatnější z celého našeho pobytu.

Děti vstávaly v 5.30 a po ranním úklidu a hygieně následovalo 45 minut studia. Bystrý čtenář si snadno domyslí, že jelikož jsme my studovat nemuseli, ani budíček pro nás nebyl tak přísný. Všichni, tj. děti, jezuité, řádové sestry, učitelé, vychovatelé a my, jme se sešli v 7.00 hodin na bohoslužbě. Při ní se mimo jiné děti každý den modlí za všechny své dobrodince. Po snídani děti odešly do školy a my jsme se pustili do práce na stavbě. Jak jsem už zmínila, se stavbou se začalo až po našem příjezdu, takže jsme především hloubili základy. Dětem končila škola v 16.00 hodin. Poté jsme se společně věnovali angličtině.

Co se znalosti tohoto jazyka týče, jsou na tom děti v Manvi o mnoho lépe, než děti u nás, protože už od první třídy probíhá veškerá výuka v angličtině. Kromě rodné kannadštiny se děti ještě povinně musí učit hindštinu. Navíc každý z těchto třech jazyků má úplně jiné písmo, takže to děti v Manvi opravdu nemají jednoduché.

K večeru byl ještě čas na osobní hygienu a na to, aby si děti samy přepraly oblečení, které ten den nosily. Pak následovaly dva bloky na studium a domácí úkoly, které přerušovala pravidelně večeře a nepravidelně výpadky proudu. Druhý blok končil ve 22 hodin a po něm už byla večerka.

Říkala jsi, že je na internátu o děti dobře postaráno. Co to na indické poměry znamená?

To je dobrá otázka, je potřeba se na věci dívat v celkovém kontextu. Upřímně řečeno, ze začátku jsme byli trošku zaskočení velmi skromnými podmínkami. Na internátě je 5 velkých pokojů a v každém z nich je ubytováno asi 30 dětí. Spí na podlaze, na kterou si vždy večer rozloží jednoduchou rohožku. Děti mají všechny své věci v kufřících, vyrovnaných v řadě podél zdi. Během dne si několikrát sesednou na zem do řad jeden za druhého a rozloží kolem sebe sešity a učebnice. I při jídle se sedí na podlaze. Děti se rozmístí po chodbách do menších kroužků a v každém z nich rozděluje jeden z nich ostatním jídlo. Nerozlišuje se příliš mezi snídaní, obědem a večeří, vždy je rýže s takovou typickou omáčkou a zeleninovým kari. Jí se rukama, což je ? zvlášť pokud jde o rýži ? docela umění.

Děti zůstávají na internátě rády, protože zdejší podmínky jsou pro ně mnohem lepší, než kdyby bydlely doma. Především by nemohly chodit do školy, ale musely by pracovat, aby se uživily. Jídlo by pro ně nebylo žádnou samozřejmostí. Chýše jejich rodin jsou malé a děti proto často musí spát venku. O hygieně ve vesnicích nemá smysl se ani zmiňovat...

Předpokládám, že náklady na cestu, jako letenka, očkování apod. nebyly nejmenší. Nebylo by pro všechny jednodušší a efektivnější, kdybyste zkrátka tyto peníze poslali na účet, aby se mohly použít právě na potřeby dětí?

To je pravda, bezesporu by to bylo o něco úspornější. Jenomže to, co je potřeba v Manvi, a věřím, že i na jiných místech ve světě, kde lidé bojují s chudobou, nejsou jen peníze. Svojí přítomností jsme dali najevo, že nám na těch lidech záleží, že pro nás jejich problémy neskončí jedním bankovním příkazem. Dali jsme také jasný signál lidem z vyšších kast, že tu něco není v pořádku. Oni mají k nám Evropanům respekt. Tím, že jsme se dotýkali nedotknutelných, jsme narušili něco, co je hluboko zakořeněné v jejich myšlení a nedá se to vyřešit penězi. Navíc díky tomu, že jsme do Manvi přijeli, jsme mohli navázat úzké vztahy s tamními dětmi a to by se na dálku nedalo.

Co ti nejvíc utkvělo v paměti?

Už teď mi chybí ranní mše. Děti se na nich velmi aktivně podílely, hlavně zpěvem. Všechny písničky pečlivě cvičily a zpěv doprovázeli bubínky a jinými bicími nástroji. Na koho se nedostalo, ten alespoň tleskal, a někteří zpívali s takovou vervou, že jsme se nemohli zdržet úsměvu. Na přivítanou i na závěr si pro nás připravily indické tradiční tance a zahrály scénky. V tom všem jsou hodně šikovné. Také většina z nich velmi pěkně kreslí.

Nedá se zapomenout na černé indické oči, ve kterých svítí světýlka. Na dětskou radost, jásot, smích a bezprostřednost. To jsou věci, které nezáleží na tom, kolik kdo má. Naopak. Myslím, že otec Erik moc dobře ví, proč mladé lidi z Evropy do Manvi zve. My jsme poslali nějaké peníze a doufám, že ještě pošleme, dali jsme trochu času a možná trochu víc energie, ale nazpět jsme dostali něco, co je k nezaplacení.

Bude misijní projekt v Manvi dál pokračovat a pokud ano, jak k němu mohou naši čtenáři přispět?

Chtěla bych zdůraznit, že projekt ?Misia India? rozhodně nekončí, naopak. A velké plány indických jezuitů potřebují naši podporu. Jak jste určitě slyšeli, v posledních týdnech se v Indii zvedla vlna násilí. Skupiny hinduistických nacionalistů napadly několik křesťanských misií. Nebylo to poprvé, co to někteří z misionářů zaplatili životem. Každý z nás může přispět modlitbou za uklidnění situace a požehnání pro každé dobré misijní dílo.

Na projekt v Manvi lze i nadále přispívat finančně, a to buď jednorázově, nebo podporovat pravidelně každý rok konkrétní dítě, podobně jako u adopce na dálku. Snad se podaří zorganizovat další výpravu, ale také bychom rádi v budoucnu podpořili dobrovolníky, kteří by byli ochotni přijet na delší dobu. Otevřené dveře a dostatek pracovních příležitostí by našli učitelé angličtiny nebo přírodních věd, zdravotníci, ale i ostatní, kteří by byli ochotni překonat hranice svého pohodlí, podstoupit riziko neznámého prostředí a vydat se za těmi, kteří přes svoji chudobu doma mají velké bohatství.

Více o projektu v online rozhovoru s Janem Regnerem SJ a na internetových stránkách misia.india.googlepages.com. Finančně lze projekt podpořit zasláním peněžního daru na bankovní konto č. 5076811718/4000, variabilní symbol 10851.

Míša Šedová (26) pochází z Vysočiny. Vystudovala matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, biostatistiku na Universiteit Hasselt v Belgii a nyní pokračuje v postgraduálním studiu na MFF UK. Pracuje jako statistik v biomedicínském výzkumu. Působí také v občanském sdružení Užitečný život.

 odeslat článek     vytisknout článek