Názory

Ignác Loyola – zamilovaný do Ježíše Krista

Pavel Ambros

Ignácova metoda modlitby je k tomu zvláště vhodná. Často zdůrazňuje důležitost toho, abychom – dříve než vstoupíme do naší osobní fáze modlitby – prosili Boha, našeho Pána, o to, co chci a po čem toužím. Tato žádost má být vztažena i na předmět dílčích rozhodnutí, z kterých se tvoří naše celoživotní volba. (DC 48). Dílčí kroky tvoří celistvost života tehdy, spojuje-li je tento životní cíl: setkání s Ním při jeho druhém příchodu. Zde jsou příklady milostí, o které v dílčích krocích můžeme prosit: „o hluboko pronikající bolest a slzy nad svými hříchy“ (DC 55); „abych nebyl hluchým k jeho volání, nýbrž ochotným rychle splnit jeho nejsvětější vůli“ (DC 91); „abych si vyvolil to, co je více k slávě jeho božské Velebnosti a spáse mé duše“ (DC 152); „bolest s Kristem, naplněným bolestmi, zkrušenost se zdrceným Kristem, slzy, vnitřní muka, která Kristus podstoupil za mě“ (DC 203); „abych byl veselý a hluboce se radoval z tak veliké slávy a radosti Krista, našeho Pána“ (DC 221); „vnitřní poznání tolika přijatého dobra, abych tím, že je zcela uznám, mohl Boží Velebnost ve všem milovat a jí sloužit“ (DC 233).

Jednou z nejkrásnějších milostí, o kterou Ignác během duchovních cvičení prosí, se nachází na začátku v prvním nazírání na vtělení. Zde se asi nejlépe ukazuje Ignácovo bytostně adventní naladění: „vyprosit si vnitřní poznání Pána, který se pro mne stal člověkem, abych ho více miloval a následoval“ (DC 104). Ignác miluje Pána Ježíše nade vše. Po svém obrácení si nedokáže představit, že by žil pod jiným praporem než pod praporem kříže! Podle něj by každý měl uvážit jedno: „že všichni, kdo mají úsudek a rozum, nabídnou k oněm námahám celou svou osobu“ (DC 96), být s Kristem tak, že na něj čekám.

Upřesnění, které uvádí Ignác, odhaluje jádro jeho adventní svatosti: prosit o to, co chci a po čem toužím. Zde je možné jen odkázat na slova apoštola Pavla: Všechno považovat za ztrátu kromě setkání s ním na konci časů (Flp 3,7–9).

Kristus si získal Ignácovo srdce, a proto ho chce a touží více milovat a ve službě svému věčnému Králi a Pánu všech věcí se chce více vyznamenat, „nabídnou k těmto námahám nejenom svou osobu“ a to, co má „větší cenu a větší hodnotu“ (DC 97). I my nepřestávejme v tomto požehnaném čase v něčem podobném: „Věčný Pane všech věcí, nabízím se Ti s Tvou přízní a pomocí před Tvou nekonečnou Dobrotou a v přítomnosti Tvé přesvaté Matky a všech svatých mužů a žen nebeského dvora: přeji si a toužím po tom a je to moje dobře uvážené rozhodnutí, když to jen bude k Tvé větší cti a chvále, napodobovat Tě ve snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak chudoby, jak skutečné tak i duchovní, jestliže mě Tvá nejsvětější Velebnost chce vyvolit a přijmout k takovému životu a stavu.“ Láska totiž předpokládá více skutky než slova (DC 230), což naplňoval svým životem. Co bylo zdrojem tohoto věrného čekání na Pána? Nosil před svým duchovním zrakem ono IHS, svaté jméno Ježíš. To je ono vnitřní poznání, kterého se v adventu stále dotýkáme. (DC 104)

 odeslat článek     vytisknout článek