Články

Život uvnitř Ježíšova záměru s námi

Pavel Ambros

V příběhu, který známe jako pašije, se jedná o nás, ještě dříve, než jsme si toho vědomi. Známe jej od A do Z. Při poslechu pašijí se můžeme letos ptát, jak se nás v srdci dotkne známý příběh. A přesto je v něm něco, co můžeme objevit až nyní. I to, jak se vtiskne do běhu našeho života.

Podívejme se dnes zblízka pouze na jedno jediné slovo. Ne více. Jen jedno slovo, které odhalí více. Pojďme k věci. Marek opakovaně, nejméně třikrát, navíc počtvrté během Poslední večeře, předpovídá, co Ježíš předpověděl, že bude muset prožít během velikonočních svátků. Činí tak ve velmi důležitých okamžicích Ježíšovy cesty do Jeruzaléma a zdá se, že Petr je privilegovaným svědkem této Ježíšovy cesty k Velikonocům. Můžeme se postavit na Petrovo místo.

„Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany.“ (Mk 14,32) Kam přišli? Obvykle mluvíme o getsemanské zahradě. České překlady hovoří o usedlosti, o místu, náš překlad o venkovském dvorci. V řeckém textu se mluví o velmi specifickém místu: χωρίον. Petrova zrada se odehrává uvnitř tohoto chorionu, kde se dočká Ježíšovy výtky: „To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít?“ (Mk 14,37) Znamená to tedy, že autor nás již nyní nabádá, abychom rozhodně vzali v úvahu Ježíšovu cestu k Velikonocům, ale nezapomínáme, že stejnou cestu budou muset vykonat i jeho nejbližší přátelé, především Petr. Žijeme uvnitř Ježíšova záměru prožívat jeho život s naším životem. A během pašijového čtení si uvědomíme, že tváří v tvář Ježíšově odvaze dosvědčit před velekněžími svou totožnost Petr stejnou odvahu nemá, a dokonce zapře, že Ježíše zná. A to nikoli před velekněžími, ale před posledním služebníkem domu! Slovo χωρίον se dá vykládat i jako dvorek, malá zeleninová zahrádka, malé místo, ovšem uvnitř rozlehlé samoty. Je místem, kterému můžeme v sobě říkat: moje ustrašená malá dušička. Ale toto χωρίον je také odlehlé místo, kde se podle biblické tradice Bůh rád zpřítomňuje, nějak se nechává vidět, nechává se slyšet, a může to být velmi vysoká hora, může to být hora Sinaj, může to být hora Horeb, může to být hora Tábor, podle naší křesťanské tradice to může být i Golgota. Moje duše neznající pozemských hranic. Ale může to být také tato zahrada nebo sad, v němž je lis na olivy. Getsemany je výraz, který můžeme přeložit i jako olivový lis, tedy ve skutečnosti znamená právě drtičku. Může to být moje zkroušenost.

A je to velmi tajemné, toto srovnání místa, kde se Bůh nechává vidět, kde se nechává slyšet, kde se nechává cítit přítomný, a přítomnosti tohoto drtiče, který nás okamžitě vybízí k tomu, abychom uvažovali o těžkých kamenech drtících olivy nebo drtících obilí.

A tak se nyní nacházíme právě zde. Nacházíme se poté, co Ježíš slavil Poslední večeři se svými přáteli, zejména s Dvanácti, a poté, co to Ježíš také zjevil. A abychom se na toto místo dostali, kontext Nového zákona nás nabádá, abychom se k němu přiblížili z Olivové hory, totiž z hory modlitby. Malé i velké dějiny, nepatrné i epochální momenty života se rodí v modlitbě Syna s Otcem, Božího dítěte s nebeským Otcem. Do této zahrady jsme pozváni i letos.

Foto: Michelangelo Buonarroti, 1498–1500.

 odeslat článek     vytisknout článek