Články

Nádherný zdroj vod Života

František Kuběna

V roce 1733, když bylo Bernardovi 21 let a studoval teologii ve škole Svatého Ambrože ve Valladolidu, dostal dopis od svého přítele Augustina Cadaveraze, jenž působil jako kněz a profesor gramatiky v Bilbau. Když totiž Cadaveraze požádali o kázání v oktávu Božího Těla, vzpomněl si, že ve Valladolidu četl v latině knihu nazvanou De cultu Sacratissimi Cordis Iesu od P. Josefa Gallifeta. Při přípravě kázání proto požádal mladého jezuitu, aby mu opsal vybrané úryvky z knihy a zaslal mu je.

Mladý student teologie se tedy vydal do knihovny, svazek si zapůjčil a pustil se do práce. První setkání s úctou k Ježíšově Nejsvětějšímu Srdci na něj udělalo velký dojem a sám se pro tuto formu zbožnosti rozhodl. "V duchu jsem cítil mimořádně silné hnutí, jemné a mírné, ne prudké nebo znepokojující a bouřlivé, a s ním jsem se vydal před svátostného Pána, abych se zasvětil jeho Srdci a přispěl, pokud by to bylo jen trochu možné, alespoň modlitbami k šíření této úcty," prohlásil později o této duchovní zkušenosti.

Až do následujícího rána setrval v adoraci před eucharistií a stále se mu tyto myšlenky vracely. Cítil se povolán k tomu šířit tuto úctu, aby "Kristus mohl skrze ní udělit množství svých darů". Mimo jiné o tomto svém duchovním objevu napsal: "Pochopil jsem, že to byla Jeho zvláštní milost, že mě přítel P. Augustin Cadaveraz pověřil tímto úkolem, aby mně při této příležitosti vložil do srdce toto poznání. Já, ponořen do rozpaků, jsem obnovil slib z předchozího dne."

Cítil se zneklidněn tím, že tento vzácný nástroj je tak málo využívá a celý následující den se cítil pohnut přátelstvím k Ježíšovu Srdci. Byl přesvědčen, že obdržel od Krista podobnou milost, jakou dostala i svatá Markéta Alacoque: "Ukázal mi své Srdce, celé roznícené stravující láskou a zarmoucené nevděkem." Dostalo se mu ujištění, že si Pán vyvolil, aby pokročil ve zbožnosti a tišil tak Kristův zármutek. "Naznačil, abych nechal jednat jeho prozřetelnost, která mě povede," říká zbožný mladík a vyjadřuje přání, aby jezuitská provincie zavedla oficium a svátek Ježíšova Srdce.

Nejsvětější Srdce vydechovalo plameny a žár

Mladý jezuita vypráví, že během modlitby a usebrání náhle uviděl Božské Srdce Ježíšovo, plně vyzařující plameny lásky, takže vypadalo jako plamen žhoucího ohně, ale jiného druhu: "Vyslovil mě vděčnost za odvahu, se kterou jsem se mu nabídl až do poslední kapky krve, k oslavě jeho Srdce. A abych pocítil, jak je tento dar z jeho milosti. Mnoho potěšení jsem měl ze samotného záměru šířit úctu a oslavu po světě. Své ubohé srdce jsem uzavřel a skryl do jeho, kde jsem skrze podivuhodné duchovní vidění spatřil Otcovy poklady a bohatství uložené v tomto svatostánku."

V tu chvíli Bernard ucítil přání a silnou touhu, aby bylo šířeno to, čím bylo zasaženo Kristovo srdce. Právě v této úctě lidé najdou "nádherný zdroj vod Života," pokračuje jezuitský student a hned dodává: "Zvláštním způsobem jsem porozuměl ostatním pozoruhodným duchovním věcem, o kterých mě mluvil svatý Michael. Dobrota, útěcha, líbeznost a nebeské rozkoše zaplavily moje ubohé srdce, ponořené v oceánu ohně lásky. Ví to jen sám Ježíš, já ne."

Od tohoto okamžiku byl mladý jezuita podle svých slov zcela uchvácený a ponořený do Božského Srdce. Při jídle, spánku, studiu a během všeho, co dělal, se mu nezdálo nic tak blízko jako Ježíšovo Srdce: "Když jsem před Svátostným Pánem, zaplavují mě proudy jeho nejslastnějších dobrodiní. A protože toto uctívání zaměřuje k svátostnému Srdci jako ke svému cíli, úplně zde dosahuje své milující touhy."

Bernard si byl ovšem jist, že nové milosti, které zakoušel, nejsou určeny jen jemu samotnému, ale aby je skrze něho zakoušeli i jiní. "Prosil jsem celou Nejsvětější Trojici o dosažení našich tužeb. Žádal jsem o tuto slavnost zvláště pro Španělsko, které o ní ještě ani netušilo, když mě Ježíš řekl: Budu kralovat Španělsku skrze mnohem větší uctívání než v mnoha jiných místech," popisuje své duchovní zkušenosti mladý patriot.

"Nevycházím z Nejsvětějšího Srdce," píše v dopise P. Janu z Loyoly jezuita. "Tento Božský Pán chce, ať jsem učedníkem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, a to učedníkem milovaným." Pro tento výraz vztahu ke Kristu chtěl získat i jiné a spolu se svými představenými, známými a přáteli úspěšně tuto úctu šířil. "Překvapilo mně, jak divem tohoto posvátného zápalu, se kterým se lidé vzdělaní, moudří, důvěryhodní a velkého nadání nechali pohnout téměř ještě chlapcem k nové a pro ně neznámé zbožnosti," píše svému duchovnímu vůdci. "Mezi těmito jezuity byli provinciálové, rektoři, učitelé, kazatelé, misionáři, tedy přední muži naší kastilské provincie. Ale jak Nejsvětější Srdce vydechovalo plameny a žár skrze ústa a pero našeho mládence, lidská moudrost a učenost nemohla obstát," dodává Jana z Loyoly v Bernardově životopisu.

Když jezuita viděl, jak se šířila jeho nová zbožnost, pustil se prostřednictvím svých jezuitských důvěrníků k podněcování celého Španělska a "Nového Světa" ke stejnému "posvátnému zápalu zbožnosti". Sám od sebe mohl vykonat jen velmi málo, protože byl zatím jen studentem teologie. Jeho zásluhou bylo, že touto úctou "nakazil" velké množství dalších osob, se kterými byl ve styku.

Moje duše zůstala skrytá v Božském Srdci

Dříve než Bernard de Hoyos roku 1735 ve svých 24 letech zemřel, pouze několik měsíců po svém kněžském svěcení, napsal několik stovek dopisů, především svému duchovnímu vůdci. Jeho listy, ale i různé poznámky a kázání, jsou nám dodnes cenným zdrojem poznání jeho niterného života.

V dopise ze dne 28. října 1733 zbožný mladík napsal, že v díkuvzdání po svatém přijímání žádal rozšíření úcty Nejsvětějšího Srdce ve Španělsku a byl vyslyšen: "S nejmilejší radostí, kterou mi tato zpráva způsobila, zůstala moje duše jakoby skrytá v Božském Srdci v onom stavu, který se nazývá odumření. Mnohokrát opakovaně jsem v těchto dnech pociťoval přívaly lásky. Ty velmi rozšiřovaly touhy mého ubohého srdce, které myslelo na šíření lásky svého milovaného Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Novém Světě, a kterému se celý svět zdál malý."

Španělský král Filip V. z bourbonského rodu, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV., významně podpořil šíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Nicméně v době vlády Karla III., v roce 1767, byli jezuité ze Španělska vyhnáni a jejich majetek zkonfiskován. Mezi zabavenými věcmi byly i Bernardovy poznámky a písemnosti ze školy svatého Ignáce ve Valladolidu. Po svém návratu se jezuité již nikdy s těmito dokumenty neshledali. Mnohé z nich se však uchovaly jen díky zmíněné knize Bernardova duchovního vůdce, Jana z Loyoly, který mnohé poznámky a listy pečlivě přepsal.

Kniha vznikala během čtyř let po Bernardově smrti. Jak autor vysvětluje, v době, kdy psal příběh mladého jezuity, se mu cenné dokumenty dostaly do ruky. "Tato zpráva může spokojit každého, kdo by pochyboval o jakékoli jednotlivé události, která je zde popsána," uvedl Bernardův duchovní vůdce.

Zdroj: www.bernardo-francisco-de-hoyos.info. Prošlo redakční úpravou.

 odeslat článek     vytisknout článek