Dokumenty

V Ignácově tváři můžeme zahlédnout světlo

František Hylmar

Všichni toužíme po štěstí a blaženosti, přirozené štěstí však nacházíme každý v něčem trochu jiném. Svatí hledají štěstí v Bohu. Říkají to a my jim to věříme, protože po sobě zanechávají duchovní stopu, stopu Boží. Svatí hledají Boha nejen pro sebe, ale i pro druhé, a my v nich Boha vnímáme, a proto si je rádi připomínáme, jako dnes svatého Ignáce.

Co můžeme spatřit v jeho tváři? Musíme se dívat pozorně, protože svatý muž Ignác se před námi skrývá za mnohotvárnou vnější činností Tovaryšstva Ježíšova, které kolem něj vzniklo. Jeho postava pak vyrůstá až do rozměrů nadlidských, což může vzbuzovat nadšení, ale současně, a myslím, že oprávněně, také postoj rezervovaný. S postavami nadlidských rozměrů máme totiž i nepříjemné zkušenosti.

Jak se tedy Ignácovi přiblížit? Svatí nejsou nadlidé a nadčlověkem nebyl ani Ignác. A proč by měl být, když o Mistru a Pánu, jehož následoval, píše svatý Pavel Filipanům, jak jsme to četli: „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale (…) Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti. Proto ho také Bůh povýšil a (…) každý jazyk (…) musí vyznat: Ježíš Kristus je Pán.“

Ježíš Kristus je opravdový Pán, protože je lidský až k smrti. A tohoto Pána hledal svatý Ignác, aby ho stále lépe poznával, více miloval a sloužil mu. Ignác jako hledač Boha, hledač pravdy, spravedlnosti, lásky – tak se na něj dnes můžeme dívat my, hledači týchž žádoucích věcí.

Ignác hledal Boha ve světě neméně zmateném a rozervaném než dnes. Ve světě, který se chvěl přemrštěným sebevědomím a zároveň ochromující nedůvěrou v Boha i v člověka, v církvi obviňované a atakované zevnitř i zvenčí. Ve světě, jehož obzory se náhle rozšířily tak, že nebylo vidět konce, ve světě, ve kterém se zrodil moderní člověk, který si v míře do té doby nevídané začal uvědomovat sebe a problematičnost svého bytí.

Ignác se při svém hledání nevracel k vysněným ideálním počátkům jako jiní reformátoři, ale vycházel z reality, ze všeho dobrého, jakkoli nedokonalého, co bylo k dispozici, z důvěry v církev s Písmem a tradicí a z důvěry v to nové a dobré, co tehdy odkrýval lidský duch. A jeho hledání a činorodost spočívaly na duchovním životě.

Bůh Ignáce po celý život oslovoval v rozjímavé modlitbě. Ve vzpomínkách na pobyt v městě Manrese po svém obrácení náš dnešní svatý vypráví, jak „se mu v myšlenkách s velkou duchovní radostí zjevilo, jak Bůh stvořil svět (… A že) vnitřním zrakem viděl to, jak je Ježíš Kristus, náš Pán, přítomen v Nejsvětější svátosti (…) při modlitbě vídal vnitřním zrakem Kristovo člověčenství (…) stejně tak viděl i Pannu Marii“ a jednou že se mu „začal rozjasňovat vnitřní zrak (… a on) chápal a poznával mnoho věcí jak z duchovního života, tak z víry a vzdělání – a to s ohromným osvícením, že se mu všechny ty věci zdály být nové (…) jako by byl jiný člověk a přemýšlel jinak než dřív.“ (Poutník. Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly, č. 29-30). V závěru života pak na sebe prozradil, že „stále snadněji nacházel Boha, (… a že) pokaždé, když chce najít Boha, najde ho.“

Tyto Ignácovy výpovědi nám mohou znít nepříliš srozumitelně, ale ruku na srdce: Netoužíme nakonec po něčem podobném, po jistotě, po jakémsi patření na duchovní skutečnosti, na pravdy víry, na svět v Boží perspektivě? A proč by nám nějakou obdobnou zkušenost Bůh nedal i dnes, když ji tolik potřebujeme, abychom neztráceli orientaci?

Proč se tedy, bratři a sestry, znovu s obnoveným odhodláním nevydat jako Ignác cestou Božího Desatera a dalších moudrých církevních přikázání a rad, cestou pravidelné modlitby nad Písmem, cestou neuspěchaného poznávání, cestou pokorné služby a práce pro druhé? Proč by to mělo být nemožné? Určitě zde mezi námi není málo těch, kdo už jakousi aspoň malou zkušenost s osvěžujícím vnitřním náhledem na svět v Bohu a v Kristu udělali. Vždyť Bůh se neskrývá natrvalo těm, kdo ho upřímně hledají. Nenechává své děti, aby se stále bezmocně chvěly.

Pravda, Bůh postupuje různě a je třeba velké trpělivosti a pokory. Ignáce nejprve nechal prožít temnotu a teprve potom mu dal dar učit druhé přijímat pravé útěchy a bránit se duchovnímu nepříteli. Matku Terezu z Kalkaty zase po velké útěše vedl dlouhou cestou bolestné nepřítomnosti útěšných citů. A Bůh vede a zkušenosti svatých nás mohou posilovat v našem duchovním hledání.

Ignác hledal Boha a nalezl jej až poté, co musel podobně jako Eliáš na hoře Chorebu nejprve zkultivovat svou ještě neuspořádanou horlivost. Hledal a nacházel na cestě každodenních křížů, jak to v dnešním evangeliu Pán Ježíš připomněl svým učedníkům.

Ignác hledal Boha a nestyděl se za to. Nestyděl se před lidmi nejistými, ale ani před příliš sebejistými. Šel cestou, kterou ho vedl Pán, jemuž důvěřoval. Mohl proto z vlastní zkušenosti učit. Učit, že nesmíme zůstávat ležet na duchovní peci, ale musíme Boha aktivně hledat. Hledat jej s důvěrou v to, že s námi nějak komunikuje, s respektem k jeho přikázáním a ke zkušenosti církve, v modlitbě a v životě služby. Hledat také poznáváním sebe, světa a Božích věcí, hledat tím, že se učíme moudře používat svou svobodu, své emoce, svůj rozum, paměť i vůli a nabízíme je Pánu. Hledat Boha tím, že uznáváme své slabosti a hříšnost, že se učíme v Kristu přijímat odpuštění a odpouštět a že pracujeme na svém lidském a duchovním zdokonalení.

Učíme se, milí bratři a sestry, u svatých, hledáme živého Boha, jak to každý dokážeme, a v Ignácově tváři dnes můžeme zahlédnout světlo a povzbuzení. Vždyť nehledáme jen pro sebe, ale i pro druhé, a hledáme Boha, který se opravdu dává nalézt, protože kdo jiný než lidé by jej chválil?

Ať tedy k našemu nalézání dává nám Pán své požehnání. Amen.

Promluva byla pronesena při poutní slavnosti ke cti sv. Ignáce z Loyoly 31. července 2011.
Fotografie z liturgie: Ivan Dobrovolský

 odeslat článek     vytisknout článek