Rozhovory

Musíme se znovu zamyslet nad tím, k čemu nás Bůh povolává

Lenka Češková

Roku 2011 vydal generální představený jezuitů dokument „Obnova provinčních struktur ve službě univerzálního poslání.“ Jak od té doby pokročil proces restrukturalizace v Evropě?

Strukturu řízení Tovaryšstva je třeba upravovat v souvislosti s klesajícím počtem jezuitů v Evropě. Kdysi nás bývalo pět tisíc, dnes nás jsou čtyři tisíce a za deset let to budou zhruba tři tisíce. Nově vzniklé struktury mají reflektovat aktuální stav řádu, podporovat život v komunitách, jak je známe dnes a které jsou mnohem menší než dříve, a reagovat na výzvy, které přináší současnost. Některé provincie zůstávají i nadále samostatné, ale velmi úzce spolupracují s jinými provinciemi a slučují se některá jejich díla. Například Velká Británie, Irsko, Holandsko a nefrankofonní část Belgie mají společné instituce pro formaci jezuitů: noviciát i filozofická a teologická studia. Jindy se několik provincií spojí v jednu, jako k tomu už dříve došlo u provincií na území Itálie, Francie a Německa. Ve Španělsku se má příštího roku, po několikaletém integračním procesu, pět provincií sjednotit v jednu provincii, která by dnes měla zhruba 1200 členů.

To je ve srovnání s ostatními provinciemi v Evropě ohromné číslo. Jak bude vypadat řízení správního celku s tak velikým počtem členů?

Vznikají tam nové apoštolské platformy, které sdružují jezuity pracující na stejných dílech, tedy například ředitele exercičních domů, jezuity působící ve farnostech apod.; ti se pak setkávají a věnují se společným otázkám. Takové platformy fungují také na nadprovinční úrovni. Hlavním klíčem k tomu, jak uspořádání provincií přeorganizovat, je univerzální poslání řádu. Nelze jednoduše sloučit dvě provincie jenom proto, že leží vedle sebe. Musíme se znovu zamyslet a položit si otázku, k čemu nás Bůh povolává ne regionálně, ale univerzálně. V jednom rozjímání v Duchovních cvičeních sv. Ignáce se Bůh dívá na svět a na jeho potřeby, a nevidí přitom pouze jeden světadíl, jednu zemi nebo jedno město, ale celý svět, jeho pohled je univerzální. Takto bychom se na svět a jeho části měli dívat i my a chovat se podle toho. Například v Evropě jako celku byla dříve důležitá starost o střední školství; dnes ale pro nás hlavní výzvy představují šíření víry v sekularizované společnosti a dialog s islámem.

Otec generál v poslední době velmi zdůrazňoval nutnost meziprovinční spolupráce například také při vzdělávání mladých jezuitů a vyzýval provincie ke vzájemné solidaritě. Došlo v této otázce už k nějakému konsensu?

V současné Evropě jsme v situaci, že provincie, které mají mladé jezuity ve formaci, se potýkají s nedostatkem financí potřebných na jejich studium, a naopak provincie, které mají dostatek finančních prostředků na vzdělávání jezuitů, zase scholastiky nemají. Otec generál proto apelovat na vytvoření společného fondu určeného na formaci jezuitů, ze kterého by se peníze přerozdělovaly do jednotlivých provincií podle potřeby automaticky a bez zbytečné byrokracie. Takový fond se nám opravdu podařilo vytvořit a během několika následujících let uvidíme, jak bude tento systém fungovat.

Evropa a Afrika si vzájemně mají co nabídnout

V Africe jsou dnes velmi dynamické provincie, které rychle rostou a mají spoustu scholastiků. Nás v Evropě ubývá, a tak začínáme být trochu skeptičtí. Jsou to ale právě afričtí jezuité, kdo nás ujišťují o tom, že Evropa je stále silná, že z mapy jezuitského světa nemizí a že jezuitů v Evropě bude i přes pokles jejich počtu pořád víc než v Africe. Afrika vnímá, že Evropa je jí stále velice blízká a že si vzájemně mají co nabídnout, ať už konkrétní formy pomoci a spolupráce, tak také myšlenky a ideje. Stejně jako například v Indii, i v Africe dnes teologové uvažují nově a hovoří také o ekologii; zdůrazňují, že jestliže hovoříme o Bohu, tak nemluvíme jen o člověku, ale i o celém stvoření, o které také musíme odpovídajícím způsobem pečovat. Ke spolupráci a vzájemnému obohacování dochází i na poli vzdělávání jezuitů; afričtí scholastikové studují v Evropě a naopak v Africe již dnes studují teologii dva evropští jezuité. Máme také společný projekt na Maltě, kde se scholastikové z obou kontinentů věnují péči o imigranty.

Společně s Konferencí jezuitských provinciálů v Africe a na Madagaskaru jste v Římě vydali prohlášení, ve kterém se vyjadřujete k aktuálním otázkám spojeným s migrací, které byly nedávno ještě akcentovány tragickými událostmi na Lampeduse…

Ano, vydali jsme toto společné prohlášení, ve kterém zdůrazňujeme, že naše zodpovědnost za člověka překračuje hranice a že nemůžeme tvrdit, že máme zodpovědnost jenom za evropského člověka. Stejně jako svoboda je nedělitelná, tak ani zodpovědnost za život člověka nelze rozdělit na mé území a na území toho druhého. V prohlášení poukazujeme na to, že Africe je třeba pomáhat, aby k migračním vlnám pokud možno nedocházelo. A jestliže už Afričané musejí z důvodů ohrožení života ze své vlasti utíkat, je třeba s těmito migranty pracovat, přijmout je, a to nejen v pohraničních oblastech, a dát jim příležitost, aby mohli žít jako lidé, v míru a bezpečí, a život vnímat jako dar od Boha.

Jednou z hlavních výzev dnešní Evropy je dialog s islámem

Měli jsme možnost vyslechnout si několik přednášek o islámu obecně i konkrétně v Evropě. Já sám pro sebe jsem si z toho všeho udělal závěr, že otázka islámu je otázkou identity. Připadá mi, že pocit ohrožení ze strany islámu, který v Evropě často vnímáme, ukazuje na skutečnost, že máme obavy z nedostatku identity Evropy a identity samy sebe jako evropského člověka. Muslimové mají velice silnou identitu; být muslimem je pro ně něco silnějšího a hlubšího než příslušnost ke konkrétnímu národu. A my tváří v tvář muslimům najednou cítíme, že nemáme co odpovědět na otázku: „Kdo jsi?“. Myslím si, že dialog s islámem by pro nás měl znamenat také prohloubení své vlastní identity evropského člověka, která je skutečně založena na křesťanství. Přijde mi, že jestli chceme v Evropě dál existovat, tak je to naprosto jasná výzva, aby se posílila identita křesťanství v Evropě.

Druhé prohlášení, které jste během setkání v Římě sepsali, se týká situace v Sýrii, kde je křesťanství vedle islámu velice ohroženo. Syrskému lidu dodnes pomáhají i jezuité?

V Sýrii působí Jezuitská služba uprchlíkům (JRS, Jesuit Refugee Service), která dělá ohromnou práci a je velkým znamením Božího milosrdenství v okamžiku, kdy ho syrští lidé potřebují. Po celou dobu, co probíhá občanská válka, vydává JRS sedmdesát tisíc teplých obědů denně a dvaceti pěti tisícům rodin rozdá každý týden potraviny na celý týden, aby si mohli sami uvařit jídlo. Dále poskytuje lékařskou péči sedmi tisícům lidí, kteří jsou v nemocnicích. To jsou obrovská čísla a jejich práce je velmi obtížná. Distribuce potravin je velice problematická, protože Sýrie i její jednotlivé oblasti jsou rozdělené a je těžké dostávat se z jednoho místa na druhé.

Jezuité jsou přítomní ve třech největších městech Sýrie. V Aleppu působí dva jezuité, v Damašku tři a v Homsu také tři; jeden z nich je společně se skupinou civilistů úplně odříznut od okolního světa v centru Homsu, které je v rukou povstalců, obklíčených syrskou armádou. Spolubratři s ním udržují kontakt pouze přes e-mail nebo telefon, když fungují. Hned, jak válka začala, se představení syrských jezuitů ptali, jestli chtějí opustit zemi, a každý z nich měl možnost odejít, ale všichni zůstali.

Křesťané v Sýrii nerozlišují, jestli je požádá o pomoc křesťan nebo muslim, všichni dostanou najíst, i když islámské charitativní organizace dávají najíst pouze muslimům a křesťanům ne. Syrští jezuité říkali, že to, že dávají jíst i muslimům, nevnímají jako nějakou ctnost nás křesťanů. Mezi jejich dobrovolníky je prý spousta muslimů a všichni si stejně přejí mír a svobodu v Sýrii. Společně s nimi proto chtějí prožívat i válku a utrpení a pak i smíření a mír, které – doufejme – přijdou. To je pro ně hlavním důvodem; ne že by si mysleli, že jako křesťané jsou lepší, ale že chtějí žít společně. Mnoho křesťanů samozřejmě ze země utíká a dnes se stává velikým problémem, že křesťané odcházejí z Blízkého východu obecně; například v samotném Jeruzalémě je jich dnes už jen deset tisíc. Dřív jsme měli lepší vyšší vzdělání než muslimové a byli jsme na tom ekonomicky lépe, ale to už v současnosti není pravda. Jediné, co dnes máme, je evangelium a Kristus.

Přišla během setkání v Římě řeč také na prvního jezuitského papeže Františka? Jak jezuité na kurii jeho osobnost vnímají?

Náš generální představený se teď ocitá v situaci, že k němu přicházejí kardinálové a říkají mu: „Vy jezuité teď máte spolubratra papežem, to jste dosáhli vysokého postavení!“. A otec generál jim odpovídá: „Ne my jezuité, ale vy kardinálové jste ho zvolili papežem! Ani jeden jezuita pro něho nehlasoval!“ Argentinský arcibiskup Bergoglio byl totiž jediným jezuitou na konkláve. Jezuité tedy rozhodně neusilovali o to, aby byl arcibiskup Bergoglio zvolený papežem, a ani otec generál jako nejvyšší představený jezuitů nemá na rozhodování papeže Františka vůbec žádný vliv. Nikdo ale nemůže popřít, že František se chová jako jezuita. Pokud tedy jezuité nějaký vliv na církev mají, tak to není skrze nějakou politiku, ale přímo skrze osobu papeže Františka, který byl jako jezuita formován, toho jezuitského ducha v sobě má a nikdo ho z něj nevymaže.

Krátké video ze setkání je k dispozice zde.
Fotografie ze setkání si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

 odeslat článek     vytisknout článek