Dokumenty

Prostředník smíření

Lenka Češková

Drazí bratři a přátelé v Pánu,

svatořečení bl. Josefa Anchiety, dnes, 3. dubna 2014, je událostí, po které církev v Brazílii hluboce toužila již dlouhou dobu. Za apoštola Brazílie, jak jej známe dodnes, Anchietu prohlásil arcibiskup Ria de Janeira ve městě Reritiba, v tomtéž kolejním kostele, ve kterém se roku 1597 konal jeho pohřeb.

Tovaryšstvo musí odpovědět na výzvu, kterou pro něj představuje tato všestranná osobnost, jejíž odkaz je v dnešní době inspirativní a nanejvýš aktuální. Co nám Pán chce říci tím, že v průběhu ani ne jednoho roku nám věnoval tento dar, totiž že církev uznala evangelijní hodnotu životů našich dvou druhů, Petra Fabera a Josefa Anchiety? Jedná se o dva muže, kteří konali tak odlišné, a přesto tak podobné misijní poslání v duchu Tovaryšstva, který má být hnací silou našeho poslání. Oba nás intenzitou svých životů vyzývají, abychom si uvědomili, že „obnovení“ by pro nás mělo být – spíše než pouhou historickou událostí – manifestací stále přítomného „způsobu bytí“ apoštolského těla v neustálém znovu utváření.

Josef Anchieta, „středně vysoký, hubený, pevného a rozhodného ducha, opálený, s modravýma očima, širokým čelem, velkým nosem, řídkým vousem a se šťastnou a přátelskou tváří“, strávil 44 let svého života tím, že křižoval velkou část území Brazílie a přinášel dobrou zvěst evangelia domorodým národům.

Josef Anchieta se narodil v Tenerife (Španělsko) v roce 1534, jako třetí z deseti dětí v rodině Lópeze de Anchieta a Díaz de Clavijo. Po otcovské linii byl příbuzným rodiny Loyola a v jeho žilách proudila, jako dědictví jeho prarodičů z otcovy strany, krev Židů, kteří konvertovali ke křesťanství. Brzy byl poslán na studia na univerzitu v Coimbře (Portugalsko), během tříletého zlatého období tehdy nově založené Koleje svobodných umění. Jeho povolání k řeholnímu životu se zrodilo v atmosféře idejí a morálních svobod, které ho nepodporovaly; snad ho však stimuloval příklad některých jezuitských druhů, kteří měli vliv na univerzitě. Dopisy Františka Xaverského vskutku ovlivnily mladé univerzitní studenty po celé Evropě.

Krátce po přijetí do noviciátu Tovaryšstva v portugalské provincii 1. května 1551 onemocněl vážnou tuberkulózou kloubů a kostí, která mu ve věku 17 let způsobila viditelné zakřivení zad. Jeho obavy, že se nebude hodit pro apoštolát, značně zmírnila utěšující slova P. Simóna Rodriguese, zakladatele portugalské provincie: „Neznepokojuj se kvůli této deformaci. Bůh tě takového miluje.“ A ve vzduchu již byla naděje: z Brazílie začaly přicházet dopisy P. Manuela de Nóbregy, který hovořil o blahodárných účincích klimatu oněch zemí na jakýkoliv typ onemocnění. A tak se tam Anchieta vydal, hned po složení svých prvních slibů, 8. března 1553 ve věku 19 let, ve třetí jezuitské výpravě, která vyplula do Brazílie.

Zde se dostáváme k prvnímu z paradoxů tohoto mladého jezuity: silnému kontrastu mezi jeho tělesnou křehkostí a intenzivní apoštolskou vitalitou, kterou projevoval nepřetržitě po 44 let při křižování mnoha oblastmi Brazílie až do své smrti ve věku 63 let. Život Josefa Anchiety byl apoštolský a radikálně evangelijní. „Nestačí opustit Coimbru,“ řekl svým nemocným bratřím, kteří zůstali doma, „s horlivostí, která brzy vyprchne, dokonce ještě předtím, než překročí linii (rovníku), nebo která brzy vychladne, a přát si přitom vrátit se do Portugalska. Je třeba mít plné brašny, abychom vytrvali až do konce dne.“

Výzvy našeho poslání v dnešní době stále více vyžadují „revitalizaci apoštolského těla“ Tovaryšstva. Pramen, ze kterého Anchieta čerpal apoštolskou vitalitu, byla jeho hluboká duchovní zkušenost. Jeho pověst světce a činitele zázraků se opírá o jeho lásku, modlitbu, pokoru a službu.

Jedna z Anchietových kritik před paterem visitatorem byla, že „měl příliš mnoho křesťanské lásky“. V očích jeho kritiků byla Anchietova nadměrná dobrota příčinou způsobu řízení, který inklinoval k přílišné shovívavosti. P. Gouveia nicméně nesdílel stejný názor. Podle něj je Anchieta „člověk věrný, rozvážný a pokorný v Kristu, velmi oblíbený u všech, na něhož si nikdo nestěžoval, a není ani možné, abych našel slovo nebo čin, v nichž by učinil něco špatně.“ Upřímný přítel všech, věděl, jak spojit laskavost s přísností a pevností, tak, jak si to sv. Ignác přál u každého dobrého superiora. I přes Anchietovu dosti zjevnou nemoc může být období jeho provincialátu považováno za jedno z nejdynamičtějších a nejplodnějších ve své době.

Ze 44 let, které strávil v Brazílii, nejméně 40 charakterizuje neustálé cestování, které Anchieta započal v oblasti São Vicente a Piratininga mezi lety 1554 a 1564, kdy bylo založeno město São Paulo a prožilo svá první léta. Toto cestování mu nebránilo dávat lekce latiny a věnovat se důkladnému studiu jazyka Tupí, což mu zároveň umožňovalo rozsáhlou misionářskou a katechetickou činnost. Jako provinciál, kterým byl jmenován roku 1577, a později jako superior navštěvoval domy a komunity: otec chudých, léčitel nemocných a trpících, poradce guvernérů, ale především přítel a ochránce indiánů v jejich vesnicích.

Teprve v roce 1595 ho poslušnost osvobodila od řídících povinností. Zůstaly mu jen dva krátké roky života. V nich si ještě našel čas k tomu, aby se podílel na obraně vedení Espírito Santo proti nájezdům indiánů Goytacazes. Jeho posledním působištěm byla vesnice Reritiba. Tam začal psát „Dějiny Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii“, vynikající práci, která se ztratila a zůstaly z ní jen fragmenty.

K tomuto putovnímu životu Anchietu rozhodně nepoháněl dobrodružný duch, ale spíše duch otevřenosti pro misii, duchovní svobody a připravenosti hledat a nacházet v každém okamžiku vůli Páně. Skutečná apoštolská horlivost ho doprovázela až do samého konce. „Protože si nezasloužím být mučedníkem jiným způsobem,“ sám píše, „ať mě smrt alespoň nalezne opuštěného na jedné z těchto hor a tam ať zemřu za své bratry. Moje tělesná schránka je slabá, ale mně stačí síla milosti, která z Boží strany nikdy nezklame.“

Neměla by mobilita – se vším, co to znamená pro duchovní svobodu, disponibilitu a schopnost rozlišovat a činit rozhodnutí – být jedním z nezbytných charakteristik našeho apoštolského těla? Anchietovy neustálé cesty, téměř jako způsob života, by v dnešní době mohly inspirovat a oživovat naše hledání apoštolské mobility s cílem reagovat na výzvy, které před nás staví nové hraniční oblasti.

Velmi významný rys lidského, duchovního a apoštolského charakteru Josefa Anchiety je spatřován v jeho schopnosti organizovat misii dobře strukturovaným způsobem a integrovat přitom různé apoštolské aspekty a rozličné dimenze do jediného projektu, diverzifikovaného a komplexního, avšak jednoho a jedinečného. A ve středu, jako smysl toho všeho, stojí láska k indiánům: „Soucítím s indiány,“ sám píše ze svého posledního útočiště ve vesnici Reritiba, „kteří jsou mi blížší než Portugalci, protože je jsem přišel hledat do Brazílie, ne Portugalce.“

S P. Nóbregou se zúčastnil prvního zakládání Ria de Janeira. Druhé a definitivní založení se konalo teprve o dva roky později za pomoci skupiny, která připlula z Portugalska, v čele se samotným guvernérem Memem de Sá. Při této příležitosti napsal Anchieta své první dílo v latině: De gestis Mendi de Saa. Do tohoto období patří i náboženské drama „Pregação universal“ (Univerzální kázání), inspirované domorodým ceremoniálem vítání slavných osobností, kterým Anchieta do jazyka Tupí zavedl verše a sloky typické pro portugalské divadlo. Vždycky dokázal dát své mimořádné dary dokonalého humanisty do služby misie: své perfektní ovládnutí gramatiky, svou zálibu v latinských klasicích a své rétorické schopnosti. S velkým úspěchem složil v jazyce Tupí „Dialogy víry“ (katechismus pro vzdělávání indiánů v křesťanské nauce), redigoval krátké spisy pro přípravu na křest a zpověď a dokončil gramatiku jazyka Tupí, který byl nejčastěji používaným jazykem na pobřeží Brazílie.

Jako prostředník smíření, kterým vždy byl, se významně zapojil do dialogu s indiány Tamoyos, a to až do té míry, že byl odveden jako rukojmí a jako vězeň mezi nimi strávil pět měsíců. Když byl uzavřen mír s Tamoyos a Anchieta byl osvobozen, stále ještě měl dost odvahy k návratu do São Vicente a ke složení básně o Panně Marii: De Beata Virgine Dei Matre Maria. Překážkou mu nebyla ani absence papíru. Dvojverší po dvojverší zapsal do písku a pak se oněch více než 5800 krásných veršů naučil nazpaměť.

Lidový folklór, adaptovaný do podoby náboženské hudby, mu napomáhal k prezentaci posvátných dramat v portugalštině a v jazyce Tupí. Jeho činorodost při obohacování pastoračního a katechetického působení mezi indiány slavnostními divadelními představeními byla neutuchající. Přizpůsobení se psychologii domorodců považoval za nezbytné.

Máme mnoho důvodů k vděčnosti za to, že papež František uvedl Josefa Anchietu před celým světem jako nový a vynikající příklad svatosti. Pro Tovaryšstvo Ježíšovo je to příležitost k intenzivní obnově hledání oněch horizontů, které Anchieta sledoval a které jsou vždy nové: sensibilita tváří v tvář etnické rozmanitosti a náboženskému, kulturnímu a společenskému pluralismu; neúnavný vývoj čerstvé tvůrčí svobody a zodpovědné schopnosti improvizace; neustálé hledání inkulturovaných projevů křesťanství a evangelizace.

Nechť nám tento nový přímluvce pomáhá hledat Boží vůli pokaždé s větším odhodláním a neúnavně ji plnit.

Bratrsky Váš v Kristu,

Adolfo Nicolás SJ
Generální představený

V Římě, 3. dubna 2014

(Originál: španělsky)

Videozáznam děkovné mše naleznete zde. Zdroj/ Foto: SJWeb.

 odeslat článek     vytisknout článek