Články / Rozhovory Dnes je 29. 6. 2016  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Jezuitou dnes
Domy, kontakty
Akce

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Já budu tím bláznem pro Krista!

Neděle, 27.1.2013
Jezuita Josef Koláček vypráví o svém duchovním povolání

Lenka Češková

Dlouholetý vedoucí české sekce Radia Vatikán, publicista a překladatel Josef Koláček SJ byl v těchto dnech oceněn městem Brnem za svou celoživotní práci v oblasti žurnalistiky a publicistiky. Slavnostní předávání ceny symbolicky připadlo na den, který je velmi významný pro historii duchovního povolání P. Koláčka do Tovaryšstva Ježíšova a upomíná na první zásah milosti v tomto povolání. Rozhovor navazuje na imaginární interwiev Josefa Koláčka SJ s bílým mučedníkem Antonínem Zgarbíkem SJ o životě, utrpení a o peripetiích kolem pohřbu tohoto jezuitského kněze, který stál na počátku Koláčkova povolání do Tovaryšstva.


Otče, co vás zasáhlo, nebo – jak rád říkáte – co vám kříslo při předávání Ceny města Brna?

Opravdu to kříslo, při ranní mši svaté, že totiž právě na tento den připadlo výročí smrti našeho bílého mučedníka P. Antonína Zgarbíka SJ (22. ledna 1965), a pak že to bylo v předvečer 45. výročí mého kněžského svěcení v Brně, a to bylo tajné svěcení, ukrývané před špicly...

Vaše vzpomínky byly silnější než živá událost ocenění celoživotního díla?

Obojí se od sebe nedá oddělit. Všechno z těch vzpomínek vychází, vždyť v nich je celý můj rodokmen kněžského, literárního i publicistického díla. Nedovedeš si představit, kolikrát jen zasvítil onen okamžik (bylo to v půli srpna 1946), kdy na studentských exerciciích na Stojanově pronesl exercitátor P. Zgarbík onu pro mne památnou větu: „Moji drazí, církev u nás jde vstříc tvrdé zkoušce víry a věrnosti Kristu. Komunisté se ujmou moci a nastane nemilosrdné pronásledování. Kdo nebude souhlasit, bude smeten. Kdo se nepřizpůsobí režimu, bude terčem bezohledného pronásledování se všemi důsledky, jaké známe z Ruska od října 1917 až po naši dobu, jen stále promyšlenějšího a důslednějšího. Ale navzdory tomu se u nás vždycky najdou blázni, kteří nepodlehnou vábení ani hrozbám a zůstanou věrní Kristu.“ V té chvíli mi bylo jako v záblesku světla vše jasné: „Já budu tím bláznem pro Krista!“

Proto jste také nijak nedbal na únorový převrat 1948, kdy se komunisté chopili moci, a přesto jste žádal o vstup do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě?

Na nic jiného jsem tehdy nedokázal myslet. Jen abych už byl v řádu, i třeba pouze jako novic, a ať se děje, co se děje. A to se mi vyplnilo.

Jedna z milostí, jež protnou oponu času

To stačila jen jedna strhující myšlenka, jen momentální rozhodnutí studenta-sextána na gymnáziu v Brně-Žabovřeskách, jedna z milostí, jež protnou oponu času?

Pro mě se tehdy ostatní události, stíny, hrozby a obavy z komunistické budoucnosti naší země, jakoby téměř vytratily, i kdyby s dobrým úmyslem vzešly od přátel a z jejich zkušeností a z historických fakt týkajících se ruské vlády rudého terorismu.

Už tenkrát jsem pociťoval sílu a podporu, ba jistotu o svém řeholním povolání, které rostlo jaksi nenápadně, ale důsledně už od mládí. Moje maminka byla Anna a podle příkladu starozákonní matky proroka Samuela velmi toužila, aby její první syn sloužil Bohu jako kněz. Její modlitby na tento úmysl, poutě, prosby i pokání spočítají jen andělé při posledním soudu. Pak se ale můj starší bratr Stanislav rozhodl pro medicínu, stal se lékařem a oženil se.

Do této matčiny touhy už před lety vstoupila moje nemoc. Měl jsem necelých sedm let, když to náhle vypadalo, že po celý život zůstanu zmrzačený. Moje brada byla téměř zabodnutá do hrudi a já nemohl zvednout hlavu. Jako malí kluci jsme toho navyváděli až až, a tak to někteří sváděli na hry na Selské horce, kde jsme už tak koncem března – jen jak trochu oschla tráva – váleli polena. Hra spočívala v tom, že jsme se měli co nejrychleji skutálet po stráni až na pokraj plotu. Když doma nepomáhaly studené nebo horké obklady ani žádné masti, ocitl jsem se v nemocnici u sv. Anny. Zbývaly dvě metody léčení, buď operace páteře s třiceti procentní pravděpodobností vyléčení nebo sádrová maska. Operaci maminka odmítla, a tak jsem na dlouhé týdny putoval domů v sádrové panně. První dny a týdny se neobjevil ani nejmenší příznak zlepšení. Sama maminka se později přiznala, že v úzkostech a trápeních připouštěla, že navždy zůstanu mrzákem. Než jako Samuelově matce Anně jí zasvítila důvěra. Dny a noci – ale zvláště v noci, kdy nemohla spát – prosila o mé uzdravení, s příslibem, že mě dá zcela do služby Bohu. Když jsem pak jednoho odpoledne před poslední májovou pobožností mohl vstát ze sádrové panny a narovnat hlavu a v krku nebylo po bolesti ani slechu, bylo mamince jasné, že Mu zcela patřím. To jsem se od ní ale dověděl až krátce po maturitě, kdy jsem oběma rodičům oznámil, že v srpnu odcházím do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova.

Jen zdaleka si dokážu představit její vděčnost Kristu a také onen dar řeholního povolání, který doslova „držela v náruči“...

Nebeský Otec jí dal k nespoutané radosti jen půldruhého roku. Do oné „bartolomějské noci“ z 13. na 14. dubna 1950, kdy nás ve velehradském klášteře přepadli estébáci s milicionáři a odvlekli do koncentráků či – jak se eufemisticky říkalo – do pracovních táborů na přeškolení, anebo ještě komunisticky elegantně: „do centralizačních klášterů, abychom se mohli nerušeně věnovat své řeholí práci“. Kněží a řeholníci mezi 16 a 48 lety byli odtamtud ani ne po půl roce odvedeni do PTP (pomocné technické prapory, které jsme s šibeničným humorem nazývali „rychlopalné krompáče a tryskové lopaty“), a to s vyhlídkou dalšího okřídleného hesla východní fronty: „Až do konečného vítězství“ – škarohlídi tvrdili „nastálo“.

V tom dusném čekání na propuštění z vězení nebo z PTP do civilu naděje klímala? Nebo tu a tam probleskly její střípky?

Probleskovaly hned od počátku, už od samotného násilného zatčení. Té dubnové noci jsme se vzbudili za přítomnosti milicionářů se samopaly, kteří na nás podle své nátury pořvávali. Mě probudil samopalem jeden milicionář se slovy: „Vstávej, holomku!“ Jen narychlo oděné nás shromáždili v jídelně kláštera, kde nám přečetli rozhodnutí strany a vlády o našem osudu. A tu jsem poprvé zakusil, že i oni mají ve své nasupené hrubosti náramný strach. Na jedné straně jídelny jsme stáli mi novicové a bratří, na druhé u dveří pater rektor, superior z Prahy P. Plaček a náš pater minister – „několik obzvláště nebezpečných zločinců“, jak je titulovali. Už je měli odvádět, když jsem zavolal na patera rektora Ševelu: „Otče, dejte nám ještě požehnání!“ V nich trhlo, jako kdybych hodil bombu. Samopaly se nastražily, do tváří jim zalehl strach, odkud co vyletí. My chtěli jen pokleknout a přijmout požehnání. Až zběsile tomu bránili... Jenom požehnání... Ale pak mi to docházelo: Inu, ďábel dobře zná sílu požehnání!

Pán se postará. Bůh na nás nezapomněl

Měli strach, že se představení s vámi nějak spojí k odvetě?

Představené odvlekli přímo do Želiva, kláštera premonstrátů, kde vytvořili žalář s přísným režimem. Nás pak odváželi v malých autobusech asi tak po šestnácti, a v každém autobuse byl estébák se samopalem. Hodiny na velehradské basilice odbily půl jedné po půlnoci, když konvoj autobusů doprovázený esenbáky vyrážel „k novému určení“. Ani řidiči nevěděli, kam se jede, prý budou informováni během cesty... V nás většinou převládala představa, že nás odvezou do Ruska, případně i na Sibiř, když s námi jednali jako s velikými zločinci a nepřáteli lidu. Bylo zakázáno mluvit, někam se hýbat. I když jsme neměli pouta, příkazy byly jako z pout. Napadlo mi občas sledovat hvězdy a podle Orionu jsem dokázal určit směr, že nejedeme na východ, nýbrž naopak jen a jen na západ.

Při nastupování do autobusu se mezi většinu noviců dostal pater magister Kučera, zkušený mukl z nacistického koncentráku (měl za sebou celé měsíce v Terezíně, až do konce války). Byl malé postavy a hubeňoučký, takže estébákům přišel stejný jako my. Když pak viděl, jak se po tvářích noviců potulují smutky, zklamání a někdy až bezradnost, jak z umlčených slov vzdechů začíná zaznívat nevyslovená otázka: „Pane, co jsme udělali, žes to na nás dopustil? My ti chtěli jen sloužit a Ty nám bereš jakoukoliv cestu dál! Snad do vězení, snad na nucené práce, snad....“, obratně, během krátké chvilky, kdy estébák hovořil s řidičem, poslal na obě strany mezi vedle sebe sedící novice „tajnou poštou“: „Deus providebit!

V našich srdcích oživla scéna s Abrahámem, kterého Hospodin žádá, aby obětoval svého jediného syna Izáka jako zápalnou oběť. Měli jsme pocit, jakoby ta Izákova slova byla i naše, jako bychom je říkali nyní: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ A pak zasvítila mocně ta slova Abrahamova: „Můj synu, Bůh se postará...“ Od úst k ústům, nenápadně ale zřetelně, se linulo: „Pán se postará. Bůh na nás nezapomněl; i to je v jeho plánu.“ Tváře noviců se přestaly mračit, tu a tam vykoukl náznak úsměvu a na cestě z Chřibů směrem na Brno nám bylo lehce jako v náruči andělů. Ještě na silnici od Špilberku na Vysočinu jsem myslel, že nás odvezou do uhelných dolů v Zastávce, než ale minuli jsme ji a pádili dál.

Jaké bylo uvítání v Bohosudově? Čekal na vás onen pověstný „Appelplatz“, známý z nacistických koncentráků?

Místo určení se i sám vedoucí konvoje autobusů dozvěděl až na poslední chvíli při odjezdu. Sám neměl ponětí, kde je Bohosudov a jak se tam dostat, a tak jsme bloudili a do bohosudovského gymnázia a konviktu, z nichž udělali „centralizační klášter“, jsme dorazili až pozdě večer. Seznam uvězněných jezuitů vytvářeli na chodbě a první vyšetřování se konala v přilehlých třech hovornách.

Když jsem přišel na řadu, div, že mě neodvezli do Želiva pro představené – ty „nebezpečné zločince“. Pod hábitem jsem měl svůj „battle dress“, ještě z poválečných dodávek UNRRY. Byl jsem rád, že jsem měl pořádné kalhoty, a tak jsem je nosil do školy a vzal jsem si je s sebou i do noviciátu. Při tom nočním přepadu jsem je měl na prvním věšáku a vůbec jsem nepomyslel na to, že by mohly být nějak závadné. Už při vyšetřování padlo první obvinění: „Vy jste voják? Z které armády? Z kterého oddílu? Jakou nosíte zbraň?“ Já jen zíral jako z nebe spadlý a horko těžko jsem vysvětloval, že to byl dar od UNRRY. Po nějaké chvíli – asi mi nějaký anděl přispěl na pomoc – celou věc odložili a do lejster mi nic podezřelého nezapsali.

Navázal jste i v nových podmínkách na svou formaci v noviciátě na Velehradě?

Všechno se muselo přerovnat. Při devítidenní práci a různých školeních a sčítáních, vedle všelijakých nohsledů, estébáků i odborného holiče a krejčího, kteří se stali všemocnými, lstivými a podezřívavými pány v klášteře, jsme se učili vězeňské opatrnosti. Náš pater magister jako koncentráčník z Terezína podával – stejně jako P. Cukr – vhodná naučení a rady. Nezapomenu na zásadu: „Nikdy nejít po chodbě nebo po dvoře bez nějakého nářadí nebo nějaké bedny v ruce. Jinak jsi ihned podezřelý!" Pater magister, ač si vzal na starost nemocniční oddělení (zatkli s námi i nemocné, a tak se o ně museli starat), vždy nosil dřevěnou bedničku s francouzským klíčem.

A to se všech těch dvě sta jezuitů uvězněných v „centralizačním klášteře“ proměnilo v obyčejné mukly či „heftlingy“, jak ještě doznívala hantýrka koncentráčníků?

Brzo jsme se z toho drilu vytáhli a leckde to začínalo být i docela snesitelné, když se člověk přenesl přes hromadu zákazů a omezení. Do každodenního ruchu zasáhly dvě události. Frater Ludvík Armbruster, scholastik filozofie z našeho Děčína, se ohradil proti věznění s poukazem, že na to nemají právo, protože je rakouským státním občanem. Jeho rodiče si totiž po světové válce ponechali rakouské občanství, i když mohli jako většina klidně přijmout československé. Estébáky to trochu nahněvalo a chtěli to smést se stolu. Než jeho rodiče se ihned obrátili na rakouské vyslanectví a to také protestovalo. Ani ne za týden byl Armbruster vyvezen v doprovodu střežených agentů až na rakouské hranice – „zrádce jeden!“ Já mu strašně záviděl a nebyl jsem sám.

Ještě horší to bylo v srpnu. To se našim sádrovníkům P. Krajcarovi a scholastiku Strmiskovi podařilo hned brzo ráno utéct z přísně střeženého objektu. Když pak večer při nástupu estébáci zjistili, že oba chybí, rozjeli celostátní pátrání, ale naši utečenci se už nedali nalapat. Měli celodenní předstih a také jim přátelé z Jižní Moravy brzy pomohli při přechodu hranice do Rakouska. My pak zakoušeli trestná opatření, zákazy a omezení, rozkazy a kárná opatření...

Do ponuré atmosféry nenávisti, vylévané do uvězněných, toho asi mnoho neproniklo?

My novicové, ale i celá komunita jezuitů, jsme předem dostali přebohatou nadílku, prostě povzbuzení. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie měl druhý ročník noviciátu mši svatou v nemocničním pokoji P. Kučery a tam pak všichni skládali první sliby. No a při večerním požehnání v kapli filozofové-scholastici z děčínského institutu Tovaryšstva zazpívali pod vedením dirigenta P. Součka významné „Suscipe Domine“, kterým tak všem oznámili, že osm noviců složilo navzdory zákazům a pronásledování Tovaryšstva své první řeholní sliby. Všichni zakoušeli Boží požehnání a radost, jakou dává Kristus. Nejen utajovaní noví členové rodiny svatého Ignáce se pak v duchu, ale i později v meditaci, vraceli ke slovům oné modlitby či spíše prosby a vyznání:

PŘIJMI, PANE, všechnu mou svobodu.
Přijmi mou paměť, můj rozum
a všechnu mou vůli.
Všechno, co mám a co mi patří,
mám od Tebe,
všechno Ti to odevzdávám.
Nalož s tím podle své vůle.
Jenom o lásku k Tobě prosím
A o tvou milost, to mi stačí.
Nic jiného už nežádám.

Foto: RaVat


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
8.5.2015 P. Jan Rybář obdržel pamětní medaili
23.1.2013 Město Brno ocenilo jezuitu Josefa Koláčka
18.11.2012 František Pevný oceněn ministrem obrany
1.10.2012 Americký jezuita oceněn Vatikánskou nadací Josepha Ratzingera
30.11.2011 Jan Rybář dostal vyznamenání Václava Bendy


Diskuse



UPOZORNĚNÍ
Vkládat příspěvky mohou pouze registrovaní čtenáři. Zaregistrujte se zde. Přečtěte si pravidla registrace.


Náš tip

Svatý rok milosrdenství

Průvodce na každý den

Tomáš Špidlík

Svatý rok milosrdenství je pro celou církev mimořádnou událostí. Co v něm máme dělat? Především "Obnovit hodnotu mlčení při rozjímání Slova, které nám je určeno. Takto lze rozjímat Boží milosrdenství a osvojovat si je jako vlastní životní styl" (papež František). Předložené body ke každodenní meditaci jsou vybrány z díla otce Tomáše Špidlíka a sledují tento záměr: obdržet stravu pro vnitřní život a zároveň čerpat podněty pro apoštolskou činnost z osvědčených pramenů....
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

1. Aby senioři, lidé žijící na okraji společnosti a ti, kteří jsou osamocení, našli i ve velkoměstech příležitost k setkání a vzájemné podpoře.
2. Aby se bohoslovci, novicové a novicky setkali s takovými formátory, kteří prožívají radost evangelia a moudře je připraví na jejich poslání.
3. Ať naše úcta a láska ke Kristu v eucharistii posvěcuje naše biskupy a kněze, farnosti a rodiny.
více »

Nejbližší akce

Výstava ikon - Okno do nebe


Magis, jezuitský předprogram SDM 2016


Varhanní koncert k 460. výročí úmrtí sv. Ignáce


Mezinárodní setkání Živých kamenů v Santiagu


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


Duchovní cvičení


Duchovní obnova


více »

Kalendárium

Památka pěti jezuitských světců

Jezuité šiřiteli úcty k Božskému Srdci


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil